Tenerife & Gran Canaria nejen v pohorkách

Duben 2022. Vlastně je tak trochu náhoda, že letíme sem. Měli jsme koupené letenky do Mexika, ale vlivem nepředpokládaných okolností jsme byli pouhých pár dní před odletem nuceni změnit plány. Na itinerář tudíž nezbyl prakticky žádný čas a stačil jsem nastudovat jen velmi málo, z čehož jsem byl zákonitě nervózní. Co bylo hned po prvních průzkumech na internetu jasné, že většinu času strávíme v pohorkách. Počasí na pobřeží, kde hodláme spát, je zde příjemně letní, a to i v noci, do batohu tedy balíme jen pár triček, dvoje kraťasy, standardní oblečení a obuv pro pěší turistiku a jednu teplejší mikinu. Dlouhé kalhoty stačí jen na cestu.

1. den - odjezd

Budík zvoní ve 2 hodiny ráno a ve 3.15 už sedíme v autobusu do Prahy. Jak je mým dobrým zvykem, nespím a trochu si za to v duchu nadávám. V Praze jedeme z Hlavního nádraží přímým spojem na terminál (cena 100 Kč). Letadlo letí před devátou ranní a v 10.45 už nás vítá Řím, kde máme pětihodinovou zastávku. Místo čekání neodoláme, a přestože jsme Řím navštívili už dvakrát, bereme autobus do centra, abychom se podívali znovu na Koloseum, Forum Romanum, Fontanu di Trevi a Trajánův sloup, a v jedné z mnoha římských uliček si dali kafe a Aperol spritz. Celý minivýlet nás vychází asi na 1.000 Kč, ale vůbec nelitujeme.

Navazující let na Tenerife má více než hodinové zpoždění. Po cestě opět nespím! Na ostrov se dostáváme něco před desátou hodinou večerní (je tu o hodinu méně než v ČR).

Tenerife má dvě letiště - Sever a Jih. Přistáváme na tom jižním, ale jelikož chceme začít v Santa Cruz, přesouváme se hned v noci na sever. Bus stojí pro dva necelých 20 EUR a šofér s námi jede, jako by nás ukradl. Všichni máme povinně roušky, na rozdíl od ČR zde ještě začátkem dubna platí povinnost je nosit prakticky všude mimo otevřený prostor.

Ubytováváme se v hotelu Atlantico Centro přímo v centru nedaleko pobřeží. Úroveň pokoje je lehce spartánská, ale za tu cenu (cca 1.000 Kč pro dva na noc) to není nic, na co bychom nebyli zvyklí z jiných větších měst jinde v Evropě. Do pokoje stejně chodíme pouze spát. V noci stíháme ještě ochutnat skvělou sangriu v baru na pobřeží a mažeme na kutě. Po více než dvaceti hodinách na cestě toho máme tak akorát...

2. den - Santa Cruz de Tenerife

Ráno nás z postele tahá sluníčko, a tak vyrážíme do ulic hlavního města. Kávu a snídani si dáváme v Mercado Nuestra Señora De África, což je historická tržnice s mnoha obchůdky a kavárnami. Pokračujeme dále k moři, kde se nachází Auditorium Adán Martín, impozantní stavba v postmoderním stylu (otevřená byla roku 2003) a je symbolem této oblasti. Dovnitř jsme jen nakoukli, ale podle všeho se dá celé auditorium prozkoumat s průvodcem. Zaujaly nás kameny u moře, na kterých bylo vyobrazeno několik desítek slavných umělců, od Beethovena až po Kurta Cobaina. Našli jsme dokonce i našeho Karla Gotta.

Podél koupacího areálu s mnoha hezkými bazénky (vstup 5 EUR) pokračujeme do botanické zahrady Palmetum. Je krásně upravená, prohlížíme stovky nejrůznějších palem a exotických stromů, desítky druhů kaktusů, jezírka a kocháme se výhledy na hlavní město... Strávíme tu asi hodinu a půl a nelitujeme. Za vstupné 5 EUR na osobu návštěva určitě stojí. Jdeme dále po pobřeží a zastavujeme u pár dalších památek, z nichž nejvíce na nás zapůsobí Iglesia Matriz de la Concepción, což je nejdůležitější kostel v Santa Cruz. Jinak musíme konstatovat, že na hlavní město nám dnes půlden skutečně stačí a odpoledne tak využijeme k návštěvě nedaleké pláže Las Teresitas.

Na rozdíl od ostatních pláží na ostrově je tu žlutý písek (přivezený ze Sahary) a poměrně klidné moře. Voda má asi jen 19 stupňů a fouká solidní vítr, i tak se vykoupeme a na pláži strávíme víc než dvě hodiny, popíjíme sangriu a užíváme si chvíli odpočinku. Následně se autobusem přesunujeme zpátky do Santa Cruz. (Pozn. Bus jezdí asi po dvaceti minutách a stojí cca 2 EUR na osobu). 

O tom, jak moc jsme podcenili místní počasí, se přesvědčujeme hned večer a pádíme do obchodu sehnat mléko po opalování. Vypadám jako vařený humr a přemýšlím, jak mi asi bude asi zítra. Danka na tom není o moc líp a vtipně poznamenává něco ve smyslu, že já jsem na slunko blbec odjakživa, ale že se spálí i takový zkušený plážový povaleč jako ona, to nechápe.

Večeříme vynikající paellu, španělskou rýži s mořskými plody v horké pánvi. Cena je 40 EUR, ale chuťový zážitek nepřekonatelný. Španělé své národní jídlo umí připravit dokonale. Před spaním si uvědomím, že tohle je moje první pořádné jídlo za dva dny.

3. den - první trek

Ráno se přesouváme na nedaleké letiště Norte, kde máme zamluvené auto. Mojí vinou nestíháme bus (nadávám jak špaček), a tak si voláme s autopůjčovnou, které vysvětluji, že jsem potřeboval nutně kávu, takže nepřijedeme ve smluvený čas. Personál mne chápe a přicházíme o 45 minut později. Vyfasujeme Toyotu Aygo, což je asi nejmenší auto, které jsem kdy řídil. Napoprvé jsem měl strach, že do ní nedáme ani bágly, a představa, že je tohle auto pro čtyři lidi, u mě vyvolala hysterický smích.

Všechno dobře dopadlo a míříme ještě více na sever do parku Anaga na první trek. Ostrov je velice členitý a velmi často řadím do příkrých kopců i první rychlostní stupeň. Po cestě nás překvapuje, jak proměnlivé je zdejší počasí. Zatímco dole v Santa Cruz je přes dvacet stupňů a svítí slunce, nahoře v 1.100 metrech duje silný vítr, prší a není vidět na krok. Po hodině cesty je nám jasné, že do Anagy dnes nepůjdeme, měníme plány a otáčíme vozidlo směr Puerto de la Cruz, kde máme zamluvený hotel na dalších šest nocí. (Pozn. Tenerife je největším Kanárským ostrovem, ale objet jej celý vám nezabere ani půl dne. Tudíž se vyplatí zvolit jedno místo jako výchozí bod, ze kterého budete podnikat výlety).

Najíždíme na dálnici a za 40 minut už vidíme Puerto. Poprvé se nám otevírá pohled na Pico de Teide, nejvyšší horu celého Španělska a Danka nevěří, že je to ona, připadá jí malá (cha chá!). Mně tak vůbec nepřipadá, z výšky asi 200 m n.m. působí jejích 3.715 m velkolepě. V Puertu je opět krásně, ale po cestě do parku Teide mne jímá deprese, protože je opět velká mlha a 11 °C. To nejsou zrovna ideální podmínky pro pohodový trek. Zastavujeme v té mlze na kávu a nálada zatím nic moc. Je už poledne a zatím jsme vůbec nic neviděli. 

Dvakrát se nám po cestě stane, že nás google mapy pěkně vypečou. Ne že by nás vedly úplně špatně, ale snaží se nás poslat zkratkami přes uličky se sklonem vozovky blížícímu se úhlu 90 °, což naše blecha Aygo dost těžce nese. V jednom takovém místě před námi jede podobný nešťastník a my kvůli němu musíme couvat zpátky asi 200 metrů, abychom se zase vydrápali zpátky na hlavní. 

Stoupáme ještě výš a zhruba v 1.900 metrech nad mořem se vyjasní obloha a s ní i naše obličeje. Zastavujeme asi 30 km od Puerta de la Cruz na parkovišti u El Portillo Visitor Center, kde je opět ke dvaceti stupňům a nádherné jasno. Dáme si tu asi šestnáctikilometrový okruh (možností je zde nepřeberně, stačí použít mapy.cz), obdivujeme místní sopečnou krajinu a bavíme se desítkami ještěrek, které nám probíhají pod nohama. Po cestě potkáváme jen malou hrstku turistů, většina zjevně obdivuje krásu místní přírody přes okénka dopravních prostředků, případně z parkoviště. V polovině treku mě začne příšerně bolet hlava a taky cítím, jak se mi začíná připalovat od včerejška zarudlé lýtko. Úžeh trochu kazí můj celkový dojem, ale jinak to byla paráda, takhle nějak jsem si představoval trek pod sopkou. Mimochodem - vrcholek Pico del Teide jsme pozorovali celou cestu a cítím k němu čím dál větší velký respekt.

K večeru přijíždíme do centra v Puertu, pohodlně parkujeme na obrovském veřejném parkovišti zdarma a jdeme se ubytovat do hotelu, který je od parkoviště pár minut chůze. Pokoj je o dost hezčí než v Santa Cruz, ale žádný luxus se nekoná ani tentokrát.

Hned vedle hotelu objevujeme bar, ve kterém servírují obrovské koktejly. Za cenu od 5 do 9 EUR jsou zde k mání vesměs klasiky - mojito, sex on the beach, piňa colada... všechno v obřích sklenicích s ohromnou porcí ozdob v podobě ovoce.

Nakonec si tu trošku nechtě dáváme i večeři. Obsluha totiž neumí ani slovo anglicky a na moji prosbu, že chceme "potato chips" přinese kuřecí paličky s rýží. Zkouším to podruhé, jde to lépe a vypadá to, že si rozumíme. Nakonec přinese hranolky s kečupem. Bylo to jen těsně :-)

4. den - Masca, Los Gigantes

Masca je jedno z nejkrásnějších míst na Tenerife; soutěska vede nádhernou přírodou, začíná v 650 metrech nad mořem a vede až na pobřeží, kam se nedá dostat jinak než soutěskou, případně výletní lodí. Dříve byla možnost sejít dolů a odjet lodí, ale nyní to jde zpátky pouze pěšky, což dělá soutěsku atraktivnější a méně dostupnou těm, kteří neradi kopečky.

Masca je přístupná veřejnosti pouze na základě permitu. Ten jsme vyřídili dva dny předem na internetu, je zdarma, ale pro návštěvu nezbytný. Vysvětlení je jednoduché: jedná se o způsob, jak omezit počet lidí v parku. Jinak by tu byla hlava na hlavě. (Pozn. Určitě nelze spoléhat na to, že budete mít štěstí a dostanete volná místa dva dny dopředu jako my, tohle bych nepodceňoval a zabookoval permity v dostatečném předstihu).

Vyrážíme docela brzy, v 7 už sedíme v autě. Dle instrukcí se dá u vstupu do údolí Masca zaparkovat jen na omezenou dobu, čehož využívají jen ti, kteří si prohlédnou údolí shora a dolů nejdou. Tudíž následujeme pokyny z internetu, auto necháváme asi pět kilometrů vedle ve vesničce Santiago del Teide a zbytek dojedeme busem (zde autobus nejezdí úplně často, je dobré mrknout na google mapy, je na ně v tomto ohledu spoleh). Máme chvilku, tak jdeme na kávu. Pořád si říkám, že pohodově stíháme. Už by měl přijet každou chvíli, říkám si v duchu a pozoruji čekající bus v protisměru. Vtom mi to všechno v hlavě secvakne. Bereme nohy na ramena a křičíme, ať počká. Česky. Asi rozuměl, tak nasedáme. Ale bylo to o chlup. 

Když vidím cestu, která sem vede, jsem rád, že jedeme autobusem. Už jsme toho zažili hodně, ale takové serpentiny se hned tak nevidí. Autobusák tudy jezdí každý den, a tak není divu, že má odježděno a (snad) ví, co dělá. Před některými zatáčkami troubí, v některých si připadám jako na Matějské. Ovšem už tady se kocháme prvními výhledy na úžasnou přírodu a začínáme se těšit.

Fasujeme helmy, prohlíží nám podrážky, zda nejsou příliš ochozené, absolvujeme instruktáž. Statný člen personálu nám vypráví o nebezpečích, která údolí skýtá, o náročnosti výšlapu a o tom, že na cestě budeme minimálně pět hodin. Po cestě si máme hlídat čísla, která míjíme a v případě, že si někdo zlomí hlavu nebo vymkne oko, máme zavolat na 212 a říct jim, poblíž kterého čísla se nacházíme. Danka moc nerozumí, ale vida můj vyděšený výraz, dožaduje se vysvětlení. Raději mlčím, nasucho polykám a s obavou o vlastní život vyrážíme do údolí.

Není to vůbec tak hrozné, jak nám líčil instruktor. V Tatrách člověk zažije mnohem nepříjemnější situace. Každou chvíli fotíme úchvatnou podívanou, lezeme přes skály, občas se držíme řetězů a skáčeme přes potok. Údolí patří rozhodně k tomu nejhezčímu, co jsem v životě viděl, to bez debat, a pokud vám bude někdo tvrdit opak, nevěřte mu. Údolí je na turisty perfektně připravené, jsou tu (velmi citlivě) zasazené různé schody a zábradlíčka, takže celá cesta je nakonec nebezpečná asi jako jakákoli jiná v Jeseníkách.

Asi po hodině a půl už jsme dole u moře a dáváme si svačinu. Koupat se tu dá pouze u mola, na kterém se válí několik našich souputníků, ale počasí k plavání zrovna nevybízí, takže se po krátké pauze ubíráme zpátky. Cesta odsud vede jen jedna - ta, po které jsme sem přišli, a zhruba 650 výškových metrů na šesti kilometrech zdoláváme za hodinu čtyřicet.

Jsme tu brzy a bus nám jede až za hodinu a půl. Ale podaří se nám vzít stopa - dva mladí Španělé nás vezou zpátky k autu a kupodivu odmítají i těch pár EUR, které jim nabízíme na pivo za jejich službu.

Jelikož máme volné odpoledne, jedeme se ještě podívat na Los Gigantes. V překladu tento název znamená "obří" a dokonale vystihuje útvar 500 - 800 m vysokých skal padajících do moře. Stejnojmenné městečko je vyloženě plážovým letoviskem s mnoha hotely a hospůdkami. A také pláží s černým pískem, které využíváme ke krátkému osvěžení. Jinak nás neláká ničím, co by stálo za návštěvu. Vlastně docela přemýšlíme nad výletem lodí za delfíny a velrybami. I s občerstvením vychází dvouhodinová plavba pro jednoho na 30 EUR, ale nakonec se zlákat nenecháme. Příště...

Zpátky do Puerta se vracíme až večer, po cestě dáváme zase mega koktejl, pak sprchu a jdeme na večeři. Většinou to děláme tak, že vybíráme dlouho vhodnou restauraci, až nakonec přebereme a jídlo nestojí za nic. Na asi dvanáctý pokus sedáme do jakési vinárny a dáváme si mix smažených ryb, chobotniček, krevet a další havěti. Je to dobré! Tady bych to mohl jíst pořád...

5. den - Pico de Teide

Pico de Teide je aktivní sopkou, nejvyšší horou Španělska, Atlantiku a třetí nejvyšší sopkou na světě. Dostat se nahoru můžete lanovkou (pche!), nebo po svých. Lanovka končí asi 150 m pod vrcholem a pravdou je, že i zde si vychutnáte neskutečné výhledy, které hora nabízí. Jenže na samotný vrchol sopky se dostanete pouze s povolením místního úřadu. A to je na několik měsíců dopředu vybrané. Dlouho jsem googloval a nakonec řešení našel. Bez permitu to jde mimo otevírací dobu lanovky, v našem případě buď před devátou hodinou ranní, nebo po šesté hodině večerní. Takže... Buď vstaneme ráno ve dvě. Nebo půjdeme pozdě večer a přespíme na horské chatě ve 3.200 metrech s tím, že ráno se podíváme na nejkrásnější východ slunce a stihneme to tedy ještě před otvíračkou lanovky. Nebo varianta tři, kterou jsme nakonec zvolili my.

Nevím proč, ale vstáváme tady dost pozdě. U mě to možná bude tím, že polovinu noci nespím a skučím bolestí od spálené nohy a ruky. Nepomáhá ani to blbý mlíko po opalování, studený obklad, nic! Dnes to nesmím podcenit, jinak mě čeká jistá smrt podobná té Mistra Jana Husa...

Včera jsme dlouho debatovali nad tím, zda půjdeme, nebo nepůjdeme na vrchol Pico de Teide. Zatímco já jsem byl trochu připosránek a vidina 1.400 výškových metrů, z nichž 715 z je nad hranicí 3.000, což mi zcela jistě přivodí mrákoty, Danka od prvního dne nemluvila o ničem jiném, než že vyšplháme na sopku. Nic naplat, žena se má poslouchat a tohle prostě musím nějak vydržet. Přinejhorším mě tam někde nechá svému osudu a vyhopsá si to sama.

Dopoledne ještě využíváme ke krátké prohlídce města, v supermarketu koupíme svačiny a šampáňo na noční oslavu, že jsme přežili (pokud přežijeme), po obědě užíváme krátkého odpočinku a po 13. hodině vyrážíme. Cesta po silnici je dlouhá asi jen 40 km, ale překonáváme při ní přes 2.000 výškových metrů a stovky serpentin, takže zabere skoro hodinu a půl. Ve 14.30 jsme na parkovišti a já mám radost, že je zde volné místo, jinak jsme byli nuceni nechat auto o kilometr níž, což by už tak dost náročný výlet zdramatizovalo (já to dramatizuju!). Nasazujeme si batohy a plní odhodlání vyrážíme na cestu.

První část je prima, necelých pět kilometrů vede cesta po pohodlné šotolině a na její délce ukusujeme 300 výškových metrů. Dále už nás čeká brutální výšlap. Na následujících čtyřech kilometrech 1.100 výškových metrů v terénu, který se jen těžko popisuje: skály, kameny všech velikostí, uzoučké cestičky... Po cestě se několikrát míjíme s dvojicí turistů, kteří jdou nahoru bez batohu (a bez vody!) jen tak na lehko a pořád dokola si říkáme HOLA! (vtipné). Zhruba v polovině cesty překonáváme výšku 3.000 metrů a kolem půl šesté svačíme u horské chaty Altavista (to je ta chata, na které se dá přespat). Zbývá posledních 500 metrů převýšení. Výška už je ale znát, jde se mi špatně, funím a s přibývajícími metry to je jen horší. Nohy jako z kamene, cítím silnou únavu a zastavuji každých třicet kroků (počítám je!), zatímco moje žena je permanentně třicet metrů přede mnou (vlastně je to tady tak kolmé, že i nade mnou). Ale nejsem na tom očividně nejhůř, protože na tomto úseku předbíháme všechny, kteří předtím předběhli nás (HOLA!).

Jsme u lanovky a modlíme se, aby u branky opravdu nikdo nehlídal. Branka je otevřená a k vrcholu to máme posledních 150 výškových metrů, které se ale ukazují jako nejtěžší v mém životě. Kdyby mi Danka pár metrů pod vrcholem řekla, že to teda otočíme, stoprocentně bych to udělal. Melu z posledního a proklínám sebe, blbou sopku a celý Kanáry. Ještě třicet, dvacet výškových metrů... Už fakt nemůžu!!!

V 18.50 jsme nahoře. Neskrývám dojetí, polykám slzy a užívám si společně s tou mojí kamzicí dechberoucí výhledy na celý ostrov i na sousední Gran Canarii. Kolem nás stoupá dým, je cítit síra a kameny jsou horké, čímž nám sopka dává jasně najevo svoji aktivitu.

Není na co čekat, po deseti minutách jdeme zpátky, opět stejnou cestou. Pozorujeme stín, který vrhá sopka v západu slunce, až zastíní i malý cíp Gran Canarie, jež je od nás asi 50 km. Neuvěřitelnou podívanou ještě podtrhuje měsíc, který proti nám vychází s nadcházející nocí. Jsme blízko rovníku, takže tady jde tma hodně rychle. Stihli jsme to jen tak tak - při nástupu na posledních 5 km šotoliny už je úplná tma, ale měsíc nám svítí na cestu, takže nevytahujeme ani čelovky. Dole na parkovišti vypínám hodinky, které hlási čas treku 7 hodin 10 minut. 

Zpátky na hotel se dostáváme až krátce před půlnocí a uvědomujeme si, že dnes byl vlastně Velký pátek. Myslím, že na tento si budeme pamatovat až do konce života. Boucháme šampáňo. Chutná jako vítězství, jako sopka...

6. den - odpočinek, přímořská města

Na dnešek mám slíbený flám na oslavu přežití vysokohorské túry, takže HURÁ! Vstáváme opět pozdě (asi v osm) a nikam nespěcháme. Snídáme chorizo, kafujeme a vyrážíme blechou po pobřeží na jih ostrova za majákem Punta de Teno. Prdolíme se po okreskách a v jednom místě zabloudíme (opět Google - zavedl nás k jakési neprůjezdné bráně, za kterou bučely krávy). Ale už jsme zase na správné cestě, když najednou - ouha! Cesta je zavřená a objet se to nedá. Nám to ale nevadí, pomalu se vracíme zpátky s několika zastávkami v přímořských městečcích.

Nejvíc se nám líbí Garachico. Městečko má jedinečnou atmosféru a krásné historické centrum, byť jde skutečně o prcka, kterého jsme prochodili za hodinu a půl včetně kafe a malého oběda.

Odpoledne využíváme k prohlídce Puerta de la Cruz, popíjíme sangriu i španělské víno po barech a pomalu procházíme všechny tři velké městské pláže s černým pískem. Sice je pod mrakem, fouká vítr a vzhledem k velkým vlnám se nedá v moři koupat, ale pláže jsou plné místních, kteří dělají, jakoby bylo parno a bezvětří.

Za poslední pláží sedáme na svačinu do hospůdky, když vtom si uvědomím, že jsme velice blízko Loro parku. Je to zoo, která se pyšní největší sbírkou papoušků na světě (a s ní ohromnou koncentrací turistů). Věděl jsem o ní, ale do itineráře ji nezahrnul, neboť drezuru kosatek a jiných zvířat vidět nechci. Ale na papouchy bych se kouknul, to jo. Jdu opatrně k okýnku, kde žadoním o nějakou větší slevu s tím, že je už jen padesát minut do zavíračky. Nepochodím a 40 EUR na osobu se mi platit opravdu nechce.

Jdeme do obchoďáku, který je zavřený, protože je sobota a Velikonoce, a následně se ztratíme někde v uličkách nad centrem. Zpátky se dostáváme až večer, jdeme na koktejl a ve stejném baru i povečeříme. Ochutnávám něco jako naše francouzské brambory a docela mi to chutná. Spát jdeme pěkně ovínění až pozdě v noci.

7. den - Paisaje Lunar a Los Roques de Garcia

Opět se nám nedaří vstát před osmou hodinou. Díky tomu, že už dva dny nosím triko s dlouhým rukávem, se mi podařilo zastavit popáleniny, zato jsem se začal loupat jako had. Ale aspoň že už to tolik nepálí...

Jedeme na Paisaje Lunar, který se nachází až kousek za parkem Teide. Jde o docela nepřístupné místo, autem se nedá přijet blízko, a tak zde nejsou skoro žádní turisté. Vyrážíme z města Vilaflor de Chasna, které se mi moc líbí - jde spíš o vesničku, má hezký kostel a náměstí, pár obchůdků. Sedmikilometrová túra piniovými lesy vede skoro celá do kopce. Převýšení asi 600 metrů zdoláváme zhruba za hodinu a půl a marně hledáme pískovcové útvary, které na internetu vypadaly úplně jinak. Nebudu lhát - místo na nás příliš nepůsobí, navíc je úmorné vedro, a tak dál nic neprotahujeme a jdeme nejkratší cestou zpátky. Ve městě sedáme na kávu a zjišťujeme, že to hlavní z celého výletu jsme vlastně vůbec neviděli, i když jsme to měli přímo u nosu. I to se stane :-)

Plánujeme ještě jednu zastávku po cestě zpátky, která je takovou nepsanou povinností při návštěvě parku Teide - Los Roques de Garcia. Tyto skalní útvary v bývalém kráteru sopky jsou nejnavštěvovanějším místem v parku, ale většina turistů se zde jen krátce zastaví, což je škoda. Trek kolem skal má necelých pět kilometrů a k vidění je tu daleko více, než jen Roque Cinchado ("Boží prst" - nejfotografovanější skála na ostrově).

První úsek vede po rovině a je fakt, že tady turisti jsou. Jakmile přijdeme na konec útvaru, uvidíme rozcestí. Dá se jít na Pico de Teide, nebo doleva, oklikou zpátky na parkoviště kolem skal. Tady už jdeme z kopce a když vidím hluboko v údolí velký masiv, jen se modlím, abychom nešli až sem. Jasně, že jo! Výživná cesta zpátky na parkoviště s převýšením přes 200 m je sladkou tečkou za okruhem s nádhernými výhledy do okolí, uprostřed neskutečných skal a téměř bez turistů. Zážitek kazí pouze fakt, že dnes je trochu opar, a tak si výhledy do okolí nemůžeme užít v plné kráse.

8. den - Anaga

Čeká nás poslední den a noc na Tenerife. Přesouváme se na sever do parku Anaga, který nám už jednou nevyšel. Park je velmi oblíbený hlavně pro velké množství treků, které nabízí, ty jsou však téměř všechny s obrovským převýšením. Když jsem plánoval trasy (mimochodem, mapy.cz obsahují drtivou většinu značených turistických tras!), patnáctikilometrový okruh byl téměř vždy s převýšením alespoň 1.200 metrů.

Nakonec jsme vybrali docela neznámé místo, které ani není turisticky značeno - Roque de Taborno. Skalnatý útvar, který tak trochu připomíná zmenšeninu Matterhornu, obcházíme po křivolakých cestičkách, opět obdivujeme a fotíme místní krajinu a tají se nám dech při pohledu do údolí, kde stačí jediný chybný krok... Lezeme po skalách, šlapeme po uzoučkých cestičkách a pozorujeme, jak kolem nás prochází mraky. Okruh není dlouhý, měří necelých 5 km, ale jdeme jej víc než hodinu a půl.

Ve vesničce Taborno, která je výchozím a zároveň cílovým bodem cesty, si dáváme kávu v místním obchodě a na odpoledne naplánujeme ještě jednu návštěvu krásné pláže Las Teresitas.

Večer si dáváme poslední pěší výlet v Puerto de la Cruz. Na ČT v pořadu Objektiv dávali pořad o parku Taoro, ve kterém mimo jiné zaznělo, že se tu člověk může procházet hodiny... My máme za 15 minut celý park prošlápnutý a přemýšlíme, kde nastala chyba. Tak ono se dá celé hodiny procházet i po Svoboďáku v Brně, že...

Jdeme ještě kousek výš do veřejného městského parku Parque de la Sortija, ve kterém pozorujeme volně létající papoušky nad hlavami místních, kteří si sem chodí zasportovat. Běhají, cvičí, je tu asi tisíc pejskařů a pro nás možnost trošku poznat běžný život místních. Pro někoho tohle místo nestojí za návštěvu, nám se tu naopak líbilo více než v Taoru.

Večer ochutnáváme kanárskou specialitu - pečené brambory s omáčkami mojo. Nevím, jak to dělají, ale ty brambory jsou jednak stejně velké, a jednak i opečené jsou skoro bílé. Ale i s omáčkami chutnají moc dobře, jsou levné (asi 3,50 EUR) a v doprovodu španělského vína nemají chybu.

9. den - Gran Canaria

Dnes se přesouváme z Tenerife na sousední ostrov Gran Canaria. Letenka stojí podobně jako trajekt, cca 40 EUR. Lodí by to byl možná větší zážitek, ale ušetříme nějaký čas a na sousedním ostrově tak budeme o trochu déle. To ještě zdaleka nevíme, co nás čeká.

Na letišti Norte vracíme auto, přičemž dodržuji instrukce půjčovny, parkuji a klíč vhazuji do odstaveného Citroenu C3, který má zboku jakousi plechovou kapsu s nápisem "KEY BOX". Pro jistotu jim ještě volám a sděluji číslo parkovacího stání, na němž jsem nechal blechu Aygo. Jdeme na letiště. Je velice malé a očividně dle letového řádu slouží jen pro lety v rámci Španělska. Check-in je velmi jednoduchý, určitě stačí přijít hodinu před odletem... Krátce před nástupem do letadla mi přijde zpráva z půjčovny, kde jsem prý nechal klíče. Tak píšu, že v boxu Citroenu. Prý je nemůžou najít...

Letadlo, které na nás čeká, je prťavé, vejde se do něj tak 80 pasažérů. Jo - a má vrtule! Trochu se tomu smějeme a těšíme se na nevšední let. To, jak nevšední bude, jsme si ani ve snu nepředstavovali. Během ani ne hodinové cesty zažíváme skoro po celou dobu takové turbulence, že si chvílemi myslíme, že jde o náš poslední let v životě. V jeden moment letadlo tak poskočí, až se Danka praští hlavou o strop. Pilotka v závěru práskne letounem o ranvej a já jsem rád, že budu ještě chvíli žít...

Na letišti půjčujeme auto. Místo objednaného Fiatu 500, na který jsem se těšil, dostáváme (prý) lepší vůz - Renault Clio. Oproti naší bleše Aygo jde skoro o limuzínu s obřím kufrem, ale hlavně - tohle auto fakt jede! Jedeme a kocháme se místní krajinou. Po cestě mi pípne zpráva z půjčovny, že klíč našli, ale že je auto odřené, co prý jsem dělal. Zuřivě odepisuji, že nic, že už to muselo být, nebo auto štrejchl někdo na parkovišti. Tak prý dobrá, zaplacený depozit mi hned vrátí (vrátili jej za 14 dní). 

Přijíždíme do městečka Fataga. Vesnice je překrásná, jsou tu malebné domečky, kostelík, spousta hospůdek. Kousek dál je torzo starého mlýna a vysoké hory v okolí na sebe opět strhávají naši pozornost. Po nedlouhé vycházce se přesouváme do města Maspalomas, kde obdivujeme velké písečné duny naváté ze Sahary. Taky si tu dáváme zmrzlinu, ovšem pozor! Naštěstí neděláme tu stejnou chybu jako většina turistů a necháváme si ji až na cestu zpátky. Vane tu velmi silný vítr, písku má člověk zanedlouho plné vlasy, pusu, oči... no a zmrzlinu jakbysmet! Spousta nešťastníků tohle nevěděla, a tak nám nabízí ještě jednu nevšední podívanou :-) Po dunách jsou cesty, které mají i několik kilometrů a dá se jimi jít na různá místa a pláže. O tom, že jih ostrova je ráje gayů, nás přesvědčují páry, které ruku v ruce mašírují přes duny.

Následně se přesouváme do města Puerto Rico, kde strávíme poslední dvě noci naší cesty. Tady zjišťujeme, že město je obřím dovolenkovým letoviskem a náš hotel je podobně jako všechny ostatní velkým komplexem vytesaným do skály, s bazénem na terase (ten je docela prima, využíváme jej hned po příjezdu) a s romantikou nemá vůbec nic společného, stejně jako celé město. Němečtí senioři zde dokonce hrají bingo! Ale nevadí nám to, do hotelu stejně chodíme pouze přespat. Navíc máme apartmán s jednou velkou výhodou, má kuchyň! Takže jdeme hned do místního supermarketu, kupujeme vajíčka, slaninu, máslo, víno, maso a chobotničky, a vaříme si večeři, což je po mnoha dnech stravování v restauracích příjemná změna.

10. den - Tejeda

Myslel jsem si, že zážitky z Tenerife hned tak něco netrumfne, ale už z předešlého dne mi bylo jasné, že i na Gran Canarii je úchvatná příroda. Dnes máme v plánu trek v parku Tejeda, kam se z Puerto Rica dostáváme po více než hodinové cestě klikatými a úzkými serpentinami. Cesta je opravdu zajímavá, občas se nahlas smějeme, že tohle prostě není možný. Vrcholem všeho je auto před námi, které v jeden moment hned za zatáčkou zabrzdí, aby si jeho pasažéři mohli vyfotit panoramata. Po 40 minutách zastavujeme u opuštěné hospůdky na kávu a s otevřenou pusou koukáme na obří autobus, který jede přesně do těch míst, kudy jsme přijeli. Neuvěřitelné!

Začínáme na parkovišti u Roque Nublo. Jde o hojně navštěvovaný skalní útvar, čemuž odpovídá i vysoká koncentrace turistů, a to i v deset dopoledne. Z volného prostranství v okolí skály je vidět na Tenerife, takže znovu obdivujeme Pico de Teide, ke kterému po jeho zdolání máme trochu jiný vztah než předtím. Jako jediní se nevracíme k parkovišti a dál jdeme piniovým lesem prakticky sami. Scházíme do údolí a jdeme zase nahoru, obdivujeme krásnou přírodu a tak trochu chladnými nás nechává nejvyšší vrchol Gran Canarie Pico de Las Nieves, na jehož vrcholu je dnes vojenská základna a dá se sem přijet i autem. Nejdeme tam. Místo toho dokončíme asi patnáctikilometrový okruh s fantastickými výhledy na možná nejhezčí hory, které jsem kdy viděl..

Přesunujeme se ještě na jedno úžasné místo - Roque Bentayga. Tady společně s několika málo nadšenci šplháme po skále nahoru a užíváme si dalšího překrásného místa, které není nijak profláknuté. V nedalekém městečku Tejeda obdivujeme místní architekturu, dáváme si sklenku vína a k večeru se vracíme do Puerto Rica, kde strávíme poslední noc.

11. den - města na Gran Canarii a cesta domů

Poslední den dovolené nám počasí moc nepřeje, ale i tak se vydáváme na prohlídku několika měst. Nejprve je to Teror - jedna z nejstarších obydlených osad na všech sedmi Kanárských ostrovech, město s nádherným historickým centrem a bazilikou. Zde nakupujeme pár suvenýrů (omáčky mojo, šperky z lávových kamenů) a přesouváme se ještě výše na sever do města Arucas, ve kterém obdivujeme hlavně katedrálu San Juan Bautista. Na návštěvu místní výrobny rumu, jež je volně přístupná, bohužel není čas a navíc by po takové exkurzi neměl kdo řídit...

Odpoledne se vydáváme do hlavního města Las Palmas, kde nemůžeme dlouho zaparkovat a nakonec auto necháváme v jedné z podzemních garáží. Město nás vůbec nenadchne. Možná je to tím, že je to náš poslední den a tak trochu se už těšíme domů, nebo jsme plní zážitků z místní přírody...

Cestou na letiště se ještě zastavujeme ve velkém obchodním středisku, kde dokupujeme nějaké suvenýry a obědváme fast food. Pak už rovnou na letiště. Vrátit auto se nám podaří snad až za 50 minut, kdy marně hledáme vjezd do třetího podzemního patra. Nadávám na špatné značení, ale nakonec se ukáže, že jen opět selhaly mé schopnosti číst značky, protože nakonec to tak těžké nebylo. Ale soudě dle dalších kroužících nešťastníků s cedulkou autopůjčovny na zádi jsem v tom nebyl sám :-)

Zpátky do Prahy letíme zase přes Řím, ale v noci, takže čtyři hodiny čekání trávíme v letištní hale. Vidět tranzitní halu ve Fiumicinu ve dvě v noci je taky zážitek - není tu totiž ani noha! Do Brna se přesouváme opět Flixbusem, který nám připraví ještě jeden bonbónek. Krátce před Brnem nás zastaví policie a my hodinu stojíme (polský řidič nejspíš zapomněl na povinnou přestávku). Domů se dostáváme opět po více než dvaceti hodinách cesty.

Pár tipů a postřehů na závěr:

- Kanárské ostrovy se mi moc líbily, tedy alespoň to, co jsme viděli my. V zimních měsících jsou dobrou a dostupnou alternativou pro ty, kteří místo lyžovačky raději tráví volno v teple.

- počasí v dubnu bylo skvělé. Přes den bylo u moře i 30 °C, vysoko v horách kolem 20 °C, ale při průjezdech mraky třeba i 9 °C! Je třeba se připravit na to, že tu permanentně duje docela silný vítr a na dlouhé válení u moře to není (i když - jak pro koho, my jsme to dvě hodiny vydrželi). Jak vyplývá z textů výše, na celém ostrově se potkáte s všemožnými výkyvy počasí, od deště až po tropy. Nejvíce patrné to bylo na Gran Canarii.

- letenka stála 6.500 Kč, ale dá se sehnat i výrazně levnější a dokonce bez přestupu. My byli dost omezeni termínem a tím, že jsme je kupovali na poslední chvíli. Proto delší přestupy a vysoká cena.

- ceny v obchodech s potravinami jsou podobné těm našim, víno je tu i výrazně levnější (a dobré!), pochutnáte si na chorizu a jamónu, které tu stojí opravdu pakatel (třeba jako u nás běžná šunka). Dvoulitrovka vody se dá sehnat kolem desetikoruny.

- restaurace se cenami dost různí a nedá se říct, že by se člověk mohl řídit obsazeností (obsazená hospoda nemusí být nejlepší a nejlevnější). Dobré capuccino koupíte od 2 EUR, dvojku vína od 1,5 EUR, ale měli jsme i za 4 EUR. Výtečná sangria stála v dědině vedle Mascy 1,5 EUR, ve městě klidně i 5,50 EUR. Dobrá večeře stojí asi 10 EUR na osobu, třeba pizza i méně, ale opět platí - jak kde. Pivo bylo dražší (nepili jsme, ale v restauracích stálo běžně třeba 4 a více EUR).

- ubytování jsme řešili přes booking.com. Bydleli jsme vždy v centru, cena za pokoj pro dva okolo 1.000 Kč za noc. Příště (např. na Gran Canarii) bych rád strávil aspoň dvě noci mimo velká města.

- auta jsme půjčovali taky přes booking.com - vycházela levněji. Pokud nevlastníte účet v EUR, zvažte, zda je pro vás lepší zaplatit pojištění, nebo depozit. My zvolili depozit a za pár dní vlivem kolísání kurzu přišli o 1.500 Kč. Nehledě na to, že půjčovnám se moc nechce posílat depozit zpátky, dávají si načas.

- výborným pomocníkem nám byly jak google mapy, tak mapy.cz, které mají zakresleny všechny trasy. Horší už to bylo se samotným značením turistických tras na místě, asi jsme zhýčkaní z výborného značení u nás v Česku. V textu najdete odkazy na všechna zajímavá místa, která jsme navštívili, linky na hotely, parkoviště, částečně i trasy, které jsme šli.

- s velkým předstihem je dobré si zamluvit permity - jak na Pico de Teide, tak do soutěsky Masca.

- až na výjimky tu není skoro žádný street food, což mi trochu vadilo. Sednout do hospůdky není špatné, ale občas by člověk rád ochutnal místní jídlo na ulici.