Polsko - přes Varšavu na sever

'Kam pojedete letos na dovolenou?' Čím víc se blíží prázdniny, tím častěji zaslechneme tuto otázku v běžném hovoru, alespoň u většiny z nás. Zatímco před rokem 2019 jsme měli jasno několik týdnů i měsíců dopředu, prazvláštní doba nás již několikrát proškolila v tom, že plány mohou vzít velmi rychle za své. Například loni jsem přišel o dvoje letenky - do Londýna jsme neletěli v září a na Ukrajinu v říjnu. Nařízení a cestovatelské semafory se mění skoro ze dne na den, a tak jsme raději nechali rozhodnutí o dovolenkové destinaci na poslední chvíli. Výběr jsme poslední týden zúžili na Maďarsko, Česko a Polsko. Dva dny před odjezdem jsme se rozhodli pro variantu číslo tři.

V Polsku jsem byl jen jednou v životě, bylo to v 90. letech na burze, kde jsem si koupil bundu a asi čtyři levné (a taky velmi špatně hrající) audio kazety. Nápad vyrazit do sousední země na týdenní dovolenou byl velmi spontánní, ale ukázal se jako velmi dobrý. Pokud ve vás převládají (podobně jako ještě nedávno ve mně) předsudky, že v Polsku skoro nic není, a že dovolená tady musí být pěkná nuda, můžete mé zkušenosti z cesty brát jako inspiraci pro váš výlet do sousední země někdy v budoucnu. Polsko je totiž super!

Odjezd

Nejsem zvyklý nechávat itinerář náhodě, ale letos to prostě jinak nešlo. Obyčejně věnuji teoretickým přípravám a studiu míst, které navštívíme, několik dní nebo i týdnů. Tentokrát víme jen to, že chceme dojet na sever Polska až k moři a plány na jednotlivé dny budeme vytvářet za pochodu.

V sobotu v noci si ještě plním pracovní povinnosti, v neděli ráno vstávám, balím si malý kufr, žena smaží řízky na cestu (úžasný český zvyk!) a na střídačku vybízíme naše puberťáky k větší aktivitě. První blamáž nastává hned před odjezdem. Sotva rozlepím oči, přes mobilní aplikaci Booking.com zamlouvám hotel ve Varšavě na první noc, protože jsem na to den předem zapomněl. Ihned po zaplacení se biju do hlavy, protože jsem nedopatřením popletl termín. Volám tedy na infolinku, ovšem z česky hovořících operátorů není žádný k dispozici, takže mne přepojují do Singapuru a budeme hovořit anglicky. Většinou se domluvím, ale po telefonu nejdou dělat gesta nohama, ani rukama! A tak obrátím oči v sloup a s pocitem másla na hlavě snažím se vysvětlit na druhou stranu světa operátorce, že jsem idiot. Po několika minutách je hotovo a jsem klidnější. Po dohodě s hotelem ještě platím tři stovky za parkování v centru polské metropole a kolem půl jedenácté konečně vyrážíme. Jelikož jsme čtyři a chceme se v Polsku taky projet na kole, beru velkou dodávku. Jak se ukáže později, bude s ní velká legrace.

Cesta na sever ubíhá klidně, za dvě hodinky jsme na hranicích a pokračujeme dál. Kdyby se nezměnily návěstí podél cest ze zelené na modrou a naopak, ani bychom si nevšimli, že jsme opustili Česko. Kontroly, celníci, policisté? Nula. Jako bychom jeli z Brna do Prahy.

Kolem čtvrté hodiny odpolední přijíždíme do hlavního města Polska - Varšavy. Po cestě komunikuji s hotelem a zjišťuji, že zaplacené parkování je v podzemních garážích. To je skvělé, až na to, že náš tank je vysoký přes půldruhého metru a vjezd na parkoviště je limitovaný dvěma metry výšky vozidla. Polykám hořkou slinu a už teď se těším, jak budeme ve velkém městě parkovat tu naši krávu. Přijíždíme na místo, kde bychom měli být ubytovaní a dodávku nechávám na parkovišti u silnice. Je tu automat! S radostí zjišťujeme, že v neděli se platit nemusí a ve všední dny stojí každá hodina asi pětadvacet korun. Bezva.

Ubytování máme přímo v centru, takže neřešíme MHD a vyrážíme pěšky do ulic. Centrum Varšavy je úchvatné. Na to, čím si město prošlo během války...

Procházíme Staré město s Královským palácem, hezkými opravenými historickými budovami a několika památníky, až přicházíme na Rynek Starego Miasta Warszawa, neboli Staroměstské náměstí, kde je plno hospod. V jedné z nich usedáme a dáváme si drink. Obsluha velmi vázne, snad máme jen smůlu. Pití je tu docela dost drahé, za dvojku vína platíme 18 Zlotých, za půllitr piva 15, což vychází na tučných 90 korun! Jídlo si zatím nedáváme, ale v jídelním lístku vidíme, že ceny jsou podobné jako u nás, což je dobré.

Přesunujeme se k hradbám a věžím Varšavského barbakanu, pevnosti z 16. století, odsud scházíme k barevné fontáně, která v nastávající tmě působí trochu kýčovitě, ale i tak jde o zajímavou podívanou, kterou oceňují zejména malé děti (ty naše ne). Vracíme se zpátky k hotelu. Cesta nás vede okolo moderních mrakodrapů, které kontrastují s budovami z 50. let. Je neděle večer a město je velmi klidné. Večeříme fantastické jídlo nedaleko hotelu - Pljeskavicu plněnou sýrem. Je sice dražší, ale večer po 22. hodině tu moc na výběr nezbývá a street food tu prakticky neexistuje, s výjimkou zmrzliny a gofry.

Dále na sever

Ráno vstávám první a jdu sehnat jídlo pro naši výpravu. Obchod s potravinami je pár metrů od dveří hotelu, beru nějaké pečivo, máslo, jogurty, salám... Ceny jsou v podstatě stejné jako u nás, maso podstatně levnější. Po snídani balíme a přesunujeme se do místa Palác Łazienki. Jde o palác z konce 18. století vybudovaný původně mimo Varšavu v téměř osmdesátihektarovém parku. Jak se město rozrůstalo, stal se park jeho součástí a nyní patří mezi nejoblíbenější místa obyvatelů polské metropole i turistů. Jme tu okolo půl desáté, takže nikde ani noha, pohodlně parkujeme a vyrážíme na prohlídku. Amfiteátr, paláce, památník Fryderyka Chopina... Park je plný budov a soch, architektonicky zajímavé prvky prosvítají jeden vedle druhého mezi vzrostlými stromy. Nádhera.

Ještě v parku kupujeme přes mobil ubytování na další tři dny v Gdaňsku. Po předchozích zkušenostech s parkováním domlouváme s hotelem stání mimo podzemní garáže. Po poledni je čas vyrazit, čeká nás ještě několik hodin v autě. První polovina cesty z Varšavy neprobíhá tak hladce jako předešlý den, všude se budují nové dálnice, a tak jedeme dvě hodiny v šikaně. Musím se trochu smát, jelikož u nás se státní aparát plácá po ramenou za každé tři kilometry dálnice, které postaví, tady v Polsku jsme viděli výstavbu snad stovky kilometrů v kuse. Myslím, že už příští rok bude díky této skutečnosti cesta na sever Polska ještě daleko pohodlnější.

Ubytovací agentura má otevřeno do 18 hodin. Na okraj Gdaňsku se sice dostáváme něco po páté, ovšem dopravní zácpy a omezení kvůli právě končícímu jarmarku neberou konce. Takže nakonec parkujeme úplně jinde, na místo ubytování běžíme po svých a já přivírám oči, abych se na krásné okolní budovy nedíval a nepřipravil se tak o část prohlídky, která nás čeká. Stihli jsme to, slečna nám dává instrukce k ubytování a klíč od venkovního parkoviště, které je za rohem. Skvělé!

Stíháme jen kratinkou procházku městem a večeři. Dávám si kuře po kašubsku (podle Poláků jsou Kašubové západoslovanskou etnickou skupinou a patří k nedílné součásti polské historie) a jsem trochu zklamaný, hustá rybí polévka mojí ženy chutná mnohem lépe. Prapodivné hamburgery v plátcích opečené vánočky, které si objednaly naše děti, raději vůbec nekomentuji :-) Obsluha opět velmi vázne, začínám mít pocit, že je to v tomto kraji normální. Zlatí Slováci!

Do Ruska

Počasí nám nepřeje, od rána je zataženo a teplota klesla z krásných osmadvaceti na sedmnáct, ale jak se tak koukám na počasí, ani doma v Blansku už pěkně není. Jdu na nákup do Berušky (polsky Biedronka, spolu s Žabkou síť místních obchůdků), snídáme, mažu svačiny na cestu a hustou Gdaňskou dopravou se přesunujeme asi sedmdesát kilometrů na východ, do městečka Kąty Rybackie, ve kterém začíná takzvaná Viselská kosa. Jde o poloostrov, který je asi 60 kilometrů dlouhý, ovšem široký pouhých 600 - 2.000 metrů. Zhruba ve dvou třetinách se nachází hranice s Ruskem a maják, který bude naším hlavním cílem.

Podle všeho by mělo jít o pohodlnou trasu. Parkujeme u přístavu za ohromného vichru, který se pokouší převrhnout náš třítunový koráb a docela mu to jde. Vytahujeme kola. Pravda, moc se mi nechce... Po sto metrech ale přijíždíme do borového lesa, kde se vítr uklidňuje.

Asi po hodině jízdy přijíždíme konečně k moři. Jemňoučký bílý písek, čistá voda... Jen ten ukrutný uragán a teplota vody pod dvacet stupňů vyvrací představu o karibské idyle. Tohle na koupačku není, ovšem Poláci to vidí jinak, staví si ohrádky proti větru a chodí do vody, jakoby byli na pláži v Copacabaně.

Za další hodinu včetně zastávky u moře přijíždíme do města Krynica Morska, respektive do jeho severní (spodní) části. Je tu hodně živo, cesty jsou plné turistů, po stezkách frčí elektrokoloběžky, elektrokola, obyčejná kola, tříkolky a kočárky. Všechno Poláci. Češtinu ani jiný jazyk tu vůbec neslyšíme. Sedáme si do místní taverny s heslem "pouze kafe!", ale když vidíme, že jídelní lístek sestává téměř výlučně z čerstvých ryb, nakonec si objednáváme i oběd. Poprvé ochutnávám Žurek, polskou polévku z žitného kvasu s vejcem a bílou klobásou, a je z toho láska na první lžíci. Zavináč se zelím je s tím naším nesrovnatelný, pirohy s lososem a rybí tatarák chutnají fantasticky. Oběd pro čtyři dospěláky i s pitím (pivo opět asi 70 Kč!) vyšel asi na 140 Zlotých, což je slušné.

Do cíle zbývá ještě skoro dvacet kilometrů. Po jídle se šlape těžko, ale cesta ubíhá dobře, v této části je pouze rovinka. Na hranici s Ruskem přijíždíme asi o půl třetí. Ruský voják jako vystřižený z fotografií z druhé světové a kombinace závory a zákazové značky nám daly najevo, že dál už se nedostaneme. Zkusíme vyjet nahoru na kopec podél hranice. Tam zjišťujeme, že maják se nachází až v Rusku, takže smůla. Stezkou pro srny se tedy vydáváme zpátky. Po cestě si dáváme v malém stánku v lese další polskou specialitu - Zapiekanki. Jde o zapečenou bagetu, většinou s houbovou směsí, sýrem, uzeninou a omáčkami dle výběru.

Začíná pršet a mladší část výpravy otravovat, že už toho má dost. Posíláme ji tedy do města uprostřed cesty a s manželkou šlapeme do pedálů, abychom je pak autem vyzvedli. Až na jihu města Krynica Morska zjišťujeme, o jak velké turistické centrum jde. Poláci tu tráví dovolenou podobně jako Češi na Vranovské, jsou jich tu celé zástupy i přes déšť, který se začal na Viselskou kosu zvolna snášet.

Do Gdaňsku se vracíme až večer, venku je hnusně a po 70 km v na kole se nám už nikam nechce. Dáváme si tedy moravské vínko z domova a večeříme Krakovský salám. Aby ne, jsme v Polsku :-)

Gdaňsk a Sopoty

Po včerejší cyklotúře se vstává trochu hůř než obvykle, ale těším se. Dnes je konečně čas na pořádnou prohlídku Gdaňsku. Bydlíme v samotném centru, kousek od Brama Wyżynna, kde začíná naše trasa po městě. Poněkud symbolicky, jelikož právě tento objekt byl kdysi vstupní branou do města. Pokračujeme přes Katovnu a Zlatou bránu na ulici Długa (Dlouhá), kde se mi doslova tají dech nad překrásnou architekturou domků lemujících ulici. Pokračujeme kolem Fontány Neptuna na přenádherné náměstí Długi Targ, odkud přicházíme na nábřeží řeky Motława. Podél řeky jdeme jen chvíli, než zahneme zase zpátky do úzké a kouzelné uličky Mariacka, ve které prodejci nabízejí výrobky z jantaru, jenž vůbec v celém Gdaňsku hraje velkou úlohu a je nazýván polským zlatem. 

Přicházíme ke Katedrále v Gdaňsku, která je impozantní stavbou, jež kdysi pojmula až 25.000 věřících. Vstup je zdarma, my platíme vstupné na vrchol baziliky, kde se nachází vyhlídka. 409 schodů stojí za to, pozorujeme z výšky kanály, stavby a věžičky Gdaňsku a teprve odsud vidíme, jak velké je to město.

Máme chuť na kávu, a tak naše je naší další zastávkou kavárna. Už jsme tu čtvrtý den, takže víme, že to nebude na dvacet minut jako u nás... Po hodině odpočinku se vydáváme za dalšími pamětihodnostmi města, je jich tu opravdu spousta...

Odpoledne se rozhodneme, že se pojedeme podívat do Sopot. Města, které spolu s Gdaňskem a Gdyní tvoří takzvané Trojměstí. Města, které si nejspíš budete pamatovat jako místo, kam jezdili zpívat naši populární zpěváci v éře předrevoluční. Nádraží je asi deset minut pěšky a není velké. Řekl bych podobné jako v Brně. Když jsme zvládli dopravní chaos v Římě, v Paříži a dalších velkoměstech, tady to bude hračka! Nikdo s námi moc nechce mluvit a babka z jediného otevřeného okénka nás posílá do myší díry. Vzorně se řadíme do fronty k automatu na jízdenky. Zpáteční jízdenka - nefunguje. Platba kartou - nefunguje. Nevadí, kupujeme za hotové jednosměrné a marně bloumáme mezi nástupišti ve snaze najít správný vlak. Ve značení spojů vládne chaos a pomůže až náhodný kolemjdoucí, který nám ukazuje cestu. Vlak jede každou chvíli a za 20 minut je na nádraží v Sopotech.

Lázeňské město stojí za návštěvu. Procházíme veliké molo, na němž obdivujeme honosné jachty, ochutnáváme z léčivého pramene (větší blivajz jsem nikdy nepil) a užíváme si atmosféru s místními dobrotami i pouličními hudebníky.

Večeříme pozdě večer pod okny našeho apartmánu a vychutnáváme si dosud nejlepší jídla, která jsme tu měli. Losos, chobotnice, krevety, mušle... Co na tom, že jde o španělskou restauraci... :-)

Cesta do pouště

Brzy ráno vstáváme a vydáváme se na cestu. Počasí dobré není, ale neprší, na cestování v autě ideální. První zastávkou je Westerplatte - místo na severu Gdaňsku, kde začala 1. září 1939 Druhá světová válka. Parkujeme na prázdném parkovišti a jdeme na prohlídku. Je tu válečné muzeum s venkovní expozicí rozbombardovaného domu, který se dá celý projít a okamžitě mne uchvátil. Po cestě k velkému památníku se mne při čtení o historii tohoto místa zmocňuje zvláštní tíseň. Prohlídka nám zabrala asi hodinu a půl. Načasování je opět perfektní - nastupujeme do auta, začíná pršet a parkoviště je téměř zaplněno polskými auty.

Loučíme se s Gdaňskem a pokračujeme ještě více na sever do města Łeba. K apartmánovému domu, který jsme si po cestě zamluvili, přijíždíme okolo druhé po poledni. Paní bytná nám jde vesele naproti. Úsměv na rtech jí ztuhne v momentě, kdy uvidí naše vozidlo. Ale reaguje velmi pružně a nakonec nás směřuje na dvůr hned vedle pískoviště. Náš šestimetrový koráb působí vedle tříletých dětí plácajících bábovky podobně jako slon v jahodí, ale už jsme si jaksi zvykli...

Paní Róza nám ukazuje cestu ke Sloviňskému národnímu parku, který je naším dnešním cílem. Moc jsem si toho o něm dopředu nezjistil, vím jen to, že tam pojedeme na kole. Převlékáme se a vyrážíme. Po pár kilometrech jsme u vstupu, platíme za dva dospělé a dva studenty pouhých 20 Zlotých a pokračujeme dál borovicovým lesem (tady snad ani jiné nejsou). Cesta do parku lze absolvovat třemi způsoby. Na kole (pokud nemáte, ve městě si půjčíte, ale nečekejte moderní suprbajk), pěšky (tam a zpátky určitě minimálně 15 km) nebo elektrickými vozítky, podobné vláčkům. Kolo se osvědčilo jako naprosto ideální.

Po zhruba šesti kilometrech zastavujeme u občerstvení v lese. Všude jsou davy turistů, na elektrovozítko vedoucí zpátky do města jich tu čeká dobrá stovka. Začínám být lehce nervózní a s manželkou brbláme, že cesta sem snad nestála za to.

Přijíždíme na konec stezky, odsud se jde po svých. Stoupáme na kopec a cesta se mění v jemný písek. To, co nás čeká za obzorem, se dá jen stěží popsat. Ohromné bílé písečné duny připomínající Saharu se rozprostírají na neuvěřitelné ploše od moře směrem ke druhé straně, kde se nachází Łebské jezero a dozadu podél pobřeží do nekonečna. Jdeme pouze tam, kde je místo ohraničené pro turisty, kterých je tu sice spousta, ale na veliké ploše se slušně rozptyluje. Jdeme k moři a za mohutného větru koupeme bosé nohy a vychutnáváme si nádherné přírodní scenérie. Tohle jsou přesně ty momenty, které se dají sotva popsat slovy. Tohle musíte prostě zažít...

Vracíme se poměrně pozdě večer, tváře ošlehané větrem a osmahlé sluníčkem, které svítilo po celé odpoledne. Jíme v místní restauraci, nejvíc mi chutnají smažení sledi (porce 400 g je určitě pro dva a vychází asi na 140 Kč, pivo a pohotovost obsluhy bez komentáře).

Helská kosa

Snídani jsme koupili den předem a už v osm ráno sedíme v autě. Ve městě Wladyslawowo pohodlně parkujeme, vytahujeme kola a v proměnlivém a poměrně chladném počasí vyrážíme na Helskou kosu. Tento poloostrov měří zhruba 38 km a je velice úzký - ve svém nejužším bodě má jen asi 150 metrů. Do města Hel, které se nachází až na samotném konci poloostrova, vede cyklostezka, která je plná cyklistů. Určitě si zde dokážu představit poklidnou jízdu, v létě však jde o jedno z nejexponovanějších míst v celém severním Polsku. Stezka vede po rovině podél moře, které je plné zmrzlých surfařů. Zastávka na kávu trvá opět asi tři čtvrtě hodiny, už se tomu ani nedivíme :-)

Město Hel samo o sobě není žádným historickým skvostem, jde o letovisko, kam v létě směřují tisíce aut každý den. Na samotné špici poloostrova se nachází pláž, kde se rozprostíráme k odpočinku, dáváme si pivo z plechovky (3 Zlotý) a vychutnáváme si vůni moře, tentokrát bez vichru a mohutných vln. Nedá mi to a jdu se vykoupat. Zjištění číslo jedna - Balt není slaný jako Jadran. Zjištění číslo dvě - Balt je velmi studený i v srpnu! Teplotu odhaduji okolo 18 stupňů. Velmi, velmi osvěžující koupel.

Cesta zpátky je stejná, jedeme za občasných přeháněk a zhruba 14 km před cílem si dáváme pozdní oběd v restauraci u moře. Ryby jsou výtečné. Zajímavé je, že Google nám hlásí 34 minut na kole, zatímco autem skoro hodinu - a je tomu skutečně tak. Posledních několik kilometrů vede podél silnice, která se změnila v jednu velkou kolonu.

Do města Wladyslawowo jsme dorazili až v sedm večer a šli se ubytovat. Nohy bolí, ale i přes pětasedmdesát kilometrů na kole se dnes chceme jít pobavit do města. Centrum žije na plné pecky, odevšad je slyšet hudba: jsou zde kapely, diskotéky i karaoke bary. Nechybí konečně ani pouliční jídlo! Poláci si kupují pivo, zapiekanky, pizzu a baví se; na pláži je víc lidí než ve dne. Wladyslaw je klasické přímořské letovisko zejména pro místní, kteří sem jezdí trávit víkendy i čas dovolené. Atmosféra na jedničku a za mě jeden z nejlepších večerů, které jsme tu zažili. S pivem, vínem, jídlem i muzikou.

Křižácký hrad

Se vstáváním jsme si dali na čas; cyklotúra na kose v kombinaci s ponocováním ve víru Wladyslawi vykonala své. Máme předposlední den a v plánu je zhruba dvouhodinový přesun na jih do města Malbork. Cesta se protahuje na víc než tři hodiny díky kolonám (v sobotu!), a tak na místo přijíždíme až po půl jedné. Parkujeme na jednom z mnoha parkovišť. Pikolík vida náš hangár na kolech k nám fofruje s účtem na 50 Zlotých a se slovy "Plačišč za mikrobusa" vymáhá neoprávněně vysoké parkovné. Odháním jej pryč a v kase platím za osobák - pětadvacet.

Od parkoviště směřujeme po viklajícím se mostě směrem k hradu Malbork, který svojí majestátností a velikostí vyvolává husí kůži. Pokud si myslíte, že jste viděli velký hrad, zajeďte se sem podívat. Jedná se o největší cihlový hrad na světě, který byl sídlem křiáckých Velmistrů po několik staletí, a který byl za války téměř zničen, aby byl později renovován v jednu z nejkrásnějších památek, které jsem kdy viděl.

Jdeme směrem ke kase a trochu protahujeme obličeje, protože vstup nám bude umožněn až za dvě hodiny. Dobrou zprávou ale je, že prohlídka bude v češtině! To jsme ještě netušili, co nás čeká.

Jdeme na oběd a záhy zjišťujeme, že v Malborku kromě hradu není vůbec nic. V 15 hodin jdu vyzvednout průvodce. Fasujeme každý malý přehrávač s LCD displejem, sluchátka a instrukci od obsluhy, že prohlídka začíná před hradem. Nasazujeme sluchátka a postupně nám dochází, o jak sofistikovaný systém se jedná. Průvodce v uších uděluje výklad o historii hradu a o místnostech, kde se pohybujeme. Pomocí GPS snímače přístroj pozná, kde se zrovna nacházíme a pomocí jeho instrukcí absolvujeme celou prohlídku. Pro mne je to neskutečný zážitek a říkám si, jak úžasně se dnešní moderní technologie dají využít. Samotný hrad byl velice zajímavý a jeho prohlídka nám zabrala více než tři hodiny.

Rozloučení

Po návštěvě hradu je čas na cestu domů. Nakupujeme v místní Berušce pár věcí pro kamarády coby suvenýry z Polska, sedáme do auta a vyrážíme. Po pár kilometrech se připojujeme na dálnici, po které jedeme rovně až do Prostějova. První úsek asi 200 km je placený a stojí nás 25 Zlotých, další už bez poplatku. Mimo hodinové šikany kolem rozestavěné dálnice cesta probíhá v klidu a 750 km překonáváme za 7,5 hodiny včetně dvou patnáctiminutových zastávek.

Loučíme se s Polskem a už teď vím, že jsme tu nebyli naposledy. Neviděli jsme Krakov, Lodž, Katowice, krásné Polské Tatry a mnoho národních parků. Vzhledem k vytíženosti jsme nenavštívili ani Osvětim, která byla před odjezdem jedním z našich cílů. Poznali jsme z Polska jen malou část, která však stála za to. Poznali jsme dobré lidi, kteří jsou hrdí na svoji zem. Přesvědčili jsme se na vlastní kůži o tom, že Poláci jsou špatní řidiči a ještě horší číšníci, ale o to větší srdcaři a požitkáři, kteří si umí užít dovolenou ve vlastní zemi.

Naši sousedé mají krásnou zem, která skýtá mnoho možností, jak strávit aktivnější dovolenou. Pokud nepatříte mezi ty, kteří potřebují v létě teplé moře a pláž s lehátkem, nelze Polsko než doporučit. 

Kam za rok? To je ještě daleko... :-)