Den první - cesta do Mexika
Když jsem se poprvé začal vážně zabývat tím, co bychom chtěli v Mexiku podniknout, zjistil jsem, že tři týdny budou málo. Vlastně by byly málo i tři měsíce! Aby člověk alespoň trochu procestoval mexické státy a ochutnal ze všech koutů alespoň kousek, musel by tu strávit tak rok. Mexiko je země obrovská a nabízí nepřeberné množství cestovatelských zážitků. Museli jsme se rozhodnout, kterým směrem se vydat, a pak teprve zvolit konkrétní itinerář. Nakonec jsme koupili letenky do Mexico City se zpátečním odletem z Cancúnu.
Přestože jsem před cestou strávil mnoho hodin čtením cestopisů, itinerář před cestou nebyl kompletní. Měli jsme zamluvené tři hotely na prvních osm nocí a koupenou letenku z města Oaxaca do Cancúnu. Celý Yucatán jsme tak nechali otevřený, dopředu jsme pouze zamluvili auto.
Jelikož bude teplo a aerolinky nabízí možnost poměrně velkorysého příručního zavazadla (vlastně dvou), rozhodli jsme se cestovat bez odbaveného báglu. Na cestě by stejně tak akorát zavazel. Žabky, pár triček, dvoje kraťasy, džíny, mikina, tenisky do letadla a do hor... Z oblečení je to všechno. Pas, peníze, power banku, několik nabíjecích kabelů a debilně velkou redukci, o které později zjistím, že je mi úplně na houby. Danka má daleko menší hadry než já, takže se jí do batohu vejde ještě zubní pasta, kartáčky na zuby a 34 dalších lahviček, které mi přijdou všechny stejné a vůbec netuším, k čemu nám budou.
Můžeme jet :-)
Odlet z Prahy je ráno v půl deváté. V noci
jsme ještě pracovně juchali na jihu Moravy na firemním večírku, odkud nás
kamarád odvezl rovnou na letiště, takže přijíždíme se značným spánkovým
deficitem. Nevadí, aspoň budu spát v letadle (cha cha chá!). Dva přestupy
nejsou nic moc, ale když chce člověk cestovat low-cost přes půl světa, pár
hodin navíc ho nezabije. V letadle je tradičně nuda, kterou zahání pouze
film s Bradem Pittem, který si pouštím. Po deseti minutách mě nebaví ani on,
tak přepínám jazyk a nechávám ho mluvit japonsky. Teď je to teprve sranda :-) Po
cestě trvající výživných jedenadvacet hodin toho ani jeden z nás moc
nenaspí, kupodivu ani mistr světa ve spánku Danuš!
Mexiko hlásí 22 hodin (u nás je o sedm hodin víc) a 23 stupňů. V reálu to znamená hic a vlhko! Míříme na imigrační, kde se nás prdelatá mexická úřednice vyptává na účel cesty (vacation), zda nevezeme drogy (ani nápad!), kde budeme bydlet (ukazuji vytištěnou rezervaci z booking.com - ještě že jsem ji vzal!). Aniž by zvedla oči od přepážky, dává nám štempl do pasu a pouští nás do své milované země. Vybíráme peníze, poplatek za výběr nehezkých 175 pesos! (1 pesos = 1,3 Kč) V blízkém kiosku 7 Eleven kupujeme dvě SIM, a jak vzápětí zjistíme, poprvé se necháme ochcat místním chasníkem. Zaplatili jsme si za 4 GB dat, ale SIM v telefonu ukazují volných pouze 1,5 GB. Třeba je to jen marketingová chyba, říkám si v duchu, ale moc dobře vím, že si lžu do kapsy...
Taxíkem nejedeme, ten je pro sraby! Nic proti - v Mexiku docela spolehlivě a levně funguje UBER, ale jak mám zjištěno z ČR, nemají povolení zajíždět na letiště. A místní taxislužby jsou brutálně drahé - 350 pesos za pár kilometrů do centra. Přestože naháněči taxislužeb nás lákají na každém kroku, odvážně volíme místní dopravu a zkusíme splynout s davem (s Dančinou blond hřívou to půjde ztuha!). Metro jede přímo z letiště, jednorázový lístek stojí 5 pesos, což je skoro zadarmo. Stačí jet sedm zastávek, přesednout na metrobus a za tři další zastávky jsme přímo u hotelu. Jednoduché jako facka! Jakožto zkušení cestovatelé vystoupíme správně, ale bohužel si to štrádujeme ke špatnému východu. Najednou se v jedenáct večer ocitáme na ulici, která je takřka opuštěná, zpátky jít nemůžeme a zastávka našeho metrobusu je na druhé straně asi dvanáctiproudé silnice. Než pokoušet štěstí téměř o půlnoci v desetimilionovém městě, raději zkoušíme UBER. Přijíždí za pár minut a za 60 pesos nás odváží přímo do hotelu. Vybírali jsme podle ceny, jelikož zde chceme pouze přespávat. Pokoj má zastaralou výbavu, občas něco někde nedrží a něco upadlo úplně, ale voda teče teplá, po nechtěných mnohonohých spolunocležnících ani památky, takže vlastně vyhovující - za 1.500 Kč na tři noci úplně v pohodě. Recepční nepípne anglicky ani slovo, jen se přihlouple kření. A já taky (musím uznat, že mám hezčí zuby). Možná proto si rozumíme. Na pokoj beru jedno mexické plechové cerveza a hajdy na kutě.