Den třetí – park Popocatépetl
O jedné věci jsem se zatím nezmínil - nadmořská výška, ve které se CDMX nachází. Je to 2.240 metrů nad mořem, což jsem pocítil hned po přistání. V kombinaci s dusnem se člověku žijícímu na jihu Moravy hůř dýchá a tepová frekvence je vyšší.
Máme rádi turistiku, a protože slavná sopka Popocatépetl je v dobré dojezdové vzdálenosti od hlavního města, byl by hřích se sem nepodívat. Vrchol druhé nejvyšší hory Mexika Popocatépetl leží ve výšce 5.426 metrů, a přestože nahoru se nedostaneme (veřejnost sem nesmí), předpokládáme, že na dnešním treku vystoupáme až do 4.000 výškových metrů.
Dostat se do parku je trochu složitější. Nejprve jedeme metrobusem, potom přesedáme na metro a přijíždíme na TAPO - hlavní autobusové nádraží. Metro i metrobus jezdí ráno každých pět minut, Mexičané jsou ukáznění a stojí vzorně ve frontách, nikdo se příliš netlačí, a když už se dovnitř nevejdou, pokorně stojí a čekají dalších pár minut, než dorazí další spoj. Trochu šok v porovnání s jinými městy, kde jsme několikrát zažili pravý opak - obličeje natlačené na špinavé sklo vozu, nohy obtěžkány dalšími končetinami spolucestujících...
Na nádraží TAPO jsme něco málo po osmé hodině, snídáme tacos a následně se ubíráme směrem, jež ukazují cedule s nápisem VOLCANOS. V odjezdové hale kupujeme zpáteční jízdenky (40 pesos na osobu). Před vstupem do busu nás šacují a vida v mém batohu plechovku s pivem, poroučí mi schovat bagáž do zavazadlového prostoru, což dělám jen velmi nerad, jelikož trpím věčnou žízní. Hned vzápětí, když už sedíme, k nám přijde pouliční prodavač a nabízí pochutiny. Tím pádem mi uniká důvod, proč jsem nemohl kvůli jedné plechovce s batohem do autobusu. Jestli umřu žízní, dám jim to za vinu!
Než vyjedeme z Mexico City, trvá to určitě aspoň čtyřicet minut. Pozorujeme nevzhledné domky a představujeme si, jak tady všude žije těch 10 milionů obyvatel. Přijde nám to v porovnání s civilizovanějšími evropskými velkoměsty neuvěřitelné.
Za hodinku a půl vystupujeme ve městě Amecameca, odkud se máme dostat nahoru do parku. Tady už je to těžší - místní spoj přes park jezdí, ale nikdo nám není schopný říct, v kolik hodin. Sami neví. Po malém nákupu v supermarketu jdeme smlouvat. První taxík chce 400 a na moji nabídku 150 pesos se mi hystericky vysměje. Další dva jsou o stovku levnější, ale smlouvat se jim taky nechce. Když už je neoblomný i čtvrtý taxikář a gestikuluje, že je to daleko a nevydělal by, nastupujeme a vyrážíme. Jako vždy se chci s místním bavit, ovšem jak je tady zvykem, anglicky neumí ani pozdravit a jen se hloupě chichotá. Za odměnu mu nabízím čokoládovou tyčinku, kterou si rád bere a ihned ji začne hlasitě konzumovat.
Po cestě mi dochází, proč se taxikářům nechtělo smlouvat. Jedeme víc než 30 km a překonáváme převýšení přes 1.000 metrů, možná víc. Starý taxík funí, serpentýny projíždíme mnohdy na jedničku, ale něco po půl dvanácté jsme v cíli - Paso de Cortés. Jak se dostaneme zpátky, zatím nevíme, necháváme to na hvězdách. Před vstupem do národního parku je budova, ve které musíme zaplatit permity. Ujímá se nás uniformovaný sympaťák, mluví perfektně anglicky a ochotně nám ukazuje mapu s trasami. Trochu mi připomíná správce parku z amerického animáku Méďa Béďa. Platíme 24 pesos za oba a vyrážíme. Přes mlhu (vlastně jde o vulkanickou činnost) není Popo vidět, což nás mrzí. Hlavně mě, jelikož se mi na výlet od začátku moc nechtělo a dávám to Danuš hlasitě najevo. Směřujeme na opačnou stranu, naším cílem je La Joya - výchozí bod pro zdolání vyhaslé sopky Iztaccíhuatl, na kterou se na rozdíl od Popo smí. Hned za závorou si můžeme vybrat širokou "silnici" nebo úzkou cestičku. Volíme možnost B s tím, že zpátky půjdeme po silnici.
Startujeme ve výšce asi 3.400 metrů nad mořem, což je znát. Cesta ubíhá pomalu a každou chvíli musím zastavit, protože se mi špatně dýchá. Vrchol Iztaccíhuatl občas vykoukne z mlhy, se svými 5.230 metry jde o solidní masiv hodný respektu. Popo stále v mlze, přestože Danuš se mne snaží několikrát přesvědčit, že vykukuje. Schválně ho nevidím! Na La Joya přicházíme asi po dvou hodinách chůze a pozorujeme několik dobrodruhů, kteří ve stanech čekají na lepší počasí. Tady je totiž mlha, že by se dala zavařovat a prodávat na trhu. Vystoupáme ještě kousek výš a hodinky ukazují 4.000 metrů nad mořem. Uf...
Posvačíme čokotyčinky a luxusní sýr Oaxaca ze supermarketu, a protože mě začíná krutě bolet hlava (asi z té mlhy), pospícháme zpět. Po dvou kilometrech potkáváme velký americký pick-up a zdravíme jeho majitele, který si s manželkou užívá piknik vysoko v horách. Z legrace se ho ptám, jestli bere stopaře. Směje se a kývá, že jsme domluvení. Po dalším kilometru mě hlava rozbolí tak, že je to k nesnesení. Na chvilku zastavujeme, ale vím, že do Paso de Cortés to máme ještě minimálně čtyři kilometry, byť z kopce. Po dalších deseti minutách za sebou slyšíme vůz. Náš kamarád s pick-upem zastavuje a bere nás. Kdyby mi to nebylo blbý, políbím mu nohu.
V autě navazujeme družný rozhovor. Pánovi i paní bude kolem šedesátky, jsou to Američané, ale žijí v Mexiku. Vyptávají se nás na Českou republiku, válku na Ukrajině, plány na dovolenou. Jsou moc milí a nabízí, že nás vezmou do Amecamecy, což řeší naši otázku, jak se vrátit zpátky. Bolest hlavy neustupuje a přidává se silná, velká, ba přímo obrovská potřeba WC, což je v tomto koutě světa nemyslitelné. Paní Američanová mi sune jakousi tabletku, která nezabírá ani po půl hodině. Naopak se k bolesti hlavy a bubliny u zádi přidává ještě bolest břicha. Modlím se, abychom byli konečně dole...
Přestože náš odvoz bydlí jiným směrem, neváhá ani vteřinu a veze nás až na náměstí do Amecamecy, odkud je to na nádraží sotva 200 metrů. Nabízím jako odměnu pesos, které pan Američan odmítá, a tak se domluvíme, že za cestu dostane čokotyčinku. Nechávám v autě dvě a se srdečnými pozdravy vystupujeme. V hlavě už mám pouze hukot a nevím, co dělat. Sedám si na dlažbu a čekám, až to trochu přejde.
Jdeme na nádraží a připlácíme si 40 pesos za (podle slov slečny v okénku) daleko lepší autobus, než na který máme koupené jízdenky. Není lepší ani trochu, ale jede hned. Jak je tu zvykem, klima v busu valí na plné obrátky, takže je tu jako v krematoriu. Danuš brblá, mně to ale vyhovuje, lehám do sedadla a za chvíli spím.
Po návratu do Mexico City se cítím o mnoho lépe. Nastupujeme do metra a jedeme do centra. Sedáme si mezi místní do jídelny s plastovými stolečky a dáváme si jídlo; poprvé ochutnáváme mole poblano - placky (jak jinak?!) s masem v omáčce z chilli, koření, oříšků a čokolády. Moc nám to nechutná... Večer trávíme v centru, procházíme ulicemi a nakonec si vybereme asi nejhorší hospodu v celém Mexiku - ostatně jako vždy :-)
