Den šestý – Oaxaca
Dnes nás čeká dlouhý přesun, takže vstáváme už v půl sedmé a Danuš se mi posmívá, protože mám kocovinu. Štrádujeme si to na zastávku. Google opět udává mylná čísla busů, takže se raději ptáme místních, kudy na nádraží CAPU. Ochotná slečna napoví, nečekáme snad ani minutu a jedeme, spíš se hrkáme ulicemi Puebly, které takhle časně ráno zejí prázdnotou.
Na nádraží kupujeme jízdenky do města Oaxaca de Juaréz, které je na další dvě noci naším cílem. Jízdenky nevyjdou zrovna levně, asi 700 pesos na osobu, ale jde o dlouhou cestu, tak je to pochopitelné. Jedeme pět hodin a po cestě pozorujeme úchvatnou krajinu. Projíždíme přes krásné hory, na kterých se rozprostírají plantáže kaktusů. Naše turistické duše zatouží po túře, ale i přes skla autobusu vidíme, že kopce zejí prázdnotou, nejsou tu cesty, ty turistické už vůbec ne...
Na nádraží jsme něco po 13. hodině a jdeme pěšky do centra, které je vzdálené asi dva kilometry chůze. Oaxaca je nejzachovalejším koloniálním městem Mexika, což je znát na každém kroku. Malé, pestré domečky, krásné kostely... A všude velkolepá výzdoba k příležitosti svátku Día de los Muertos. Přímo v centru si kupujeme v obchůdku OXXO pivo (juchůůů) a plechovky Jack Daniel's s colou (v akci 3 x 0,5 l za 80 pesos - no neber to!), sedáme si pod stromy, cucáme a pozorujeme okolní ruch. Na náměstí hrají indiáni na flétny ty nejprofláklejší hity, co znáte. V momentě, kdy přijdu blíž a zaposlouchám se, asi pochopí, že jsem muzikant a začnou mít trému. Jinak si neumím vysvětlit, že jde Indiánská píseň lásky zkomolit způsobem, že pomalu není poznat, co hrají. Místní omladina raději poslouchá tvrdý mexický rap, zatímco několik čističů bot v minibudkách vykonávají pečlivě svoji práci. Taková místní idylka... :-)
Ubytko máme tentokrát trochu z ruky. Z centra je to patnáct minut chůze, ale přímo v Oaxace v centru nebylo příliš na výběr, a když, tak za vysokou cenu. Oaxaca je na rozdíl od Puebly a CDMX přece jen více navštěvovanou destinací... Pokoj máme i s kuchyňkou, kterou ale nehodláme využít... S paní domácí je trochu problém se domluvit (angličtina opět nula, ale už nic nečekáme), ale nakonec všechno dobře dopadne, zanecháváme tu větší bágly a vracíme se do centra.
Míříme na náměstí Alameda de León, konkrétně do krásné Metropolitní katedrály. Pokračujeme do parku Parque Labastida, kde prodávají místní trochu jiné (krásnější) suvenýry, ale hlavně je tu zvýšená koncentrace lidí, kteří vypadají jako smrtky. Některé kostýmy opravdu berou dech... Za pár minut dorazí kapela, začne hrát, masky začnou tančit. Úžasné... Jdeme do kostela Iglesia de Santo Domingo, ale naše kroky jsou přerušeny průvodem. Něco takového se hned tak nevidí - stovky lidí, desítky hudebníků, spousta dětí... Kapely hrají tradiční mexické písně, děti vypadající jako kostlivci kolem sebe rozhazují bonbóny a žvýkačky (proč, proboha?), diváci a všichni kolem tančí, zpívají, smějí se a pijí pivo. Neskutečná podívaná trvá dobrou půlhodinu. Tohle je opravdové Mexiko, atmosféra by se dala krájet.
Po návštěvě kostela, který mimochodem patří k těm nejhezčím, které jsme v Mexiku viděli, jdeme na večeři. Vybíráme si zapadlou hospůdku s plastovými židličkami a za dvě večeře ve formě kukuřičných placek (konečně změna :-)) dáváme asi 70 pesos.
Na dnešek máme jeden důležitý úkol - zajistit motorku na zítřejší výlet. Mám vyhlídnutou půjčovnu poblíž, takže sem zamíříme. Netrvá snad ani deset minut a máme vše zařízeno. Vydáváme se rušnými uličkami na Plaza de la Danza - náměstí, na které se místní chodí bavit. Náměstí dominuje monumentální bazilika a nachází se tu také vládní palác. Je asi půl sedmé večer a na náměstí je nachystané pódium. Vypadá to, že se něco chystá, a tak si prohlédneme baziliku a okolí náměstí, v obchodě nakoupíme víno, pivo a uvelebíme se v hledišti. Za hodinu je náměstí a hlediště zaplněno lidmi, přichází velkolepý průvod, všude bouchají rachejtle, ozývá se hudba, blikají světla. V půl deváté večer začíná neobyčejný koncert - dechový orchestr na pódiu čítá určitě více než dvacet členů a podle toho, co jsme pochytili, se jedná o nějakou hodně známou kapelu (tedy v Mexiku). To, co se na náměstí následující hodinu a půl děje, se nedá popsat slovy. Koncertu přihlíží odhadem 4.000 Mexičanů a náramně si to užívají (společně s námi). Během koncertu se seznamuji s místním obyvatelem, který se mi snaží španělsky vysvětlit rozdíl mezi tequillou a mezcalem, ale přes hlasitou hudbu ho neslyším. I kdybych slyšel, asi nerozuměl bych mu půl slova. Ale hudba nás spojuje, držíme se kolem ramen a hlasitě zpíváme (já teda míň nahlas, neznám ty písně) a po skončení produkce se srdečně loučíme, jako bychom byli staří přátelé.
Jdeme na kutě, na jeden den toho bylo docela dost... V pokoji mi v hlavě ještě dlouho zní mexické tradicionály a na rozdíl od Danky usínám hodně pozdě.
