Den sedmý – za kamennými vodopády
Motorku si máme převzít v 8.30. Po cestě do centra máme hlad, a tak zastavujeme u prvních otevřených dveří. Uvnitř to nádherně voní, paní domácí má na stole vyskládaných asi patnáct přísad do placek. Vybíráme dvě quesadillas - jednu kuřecí, jednu vepřovou (pastor - tuto chuť jsem si opravdu oblíbil, i když mnohokrát se jednalo o poměrně tučné vepřové). Chuť je naprosto fantastická, určitě jde dosud o nejlepší jídlo, které jsme v Mexiku ochutnali. Cena? 50 pesos za oba - a nutno říct, že jsme se solidně najedli!
Po vyřízení formalit usedáme na skútr a vyrážíme. Platíme asi 700 pesos za 125 ccm skútr, dvě helmy a pojištění. Auto by vyšlo jen o něco málo dráž, ale to není ono... Ráno je v Oaxace trochu čerstvo - v nadmořské výšce 1.500 metrů bývá přes den skoro třicet ve stínu, přes noc padá teplota k deseti stupňům.
Po pár kilometrech zastavujeme a tankujeme. Cesta ubíhá dobře, motorka jede 90 km/h, takže za hodinu a něco jsme poblíž města San Pablo Villa de Mitla, kde nás zastavuje budka s cedulkou, že máme zaplatit poplatek 80 pesos. Víme, že přes město se dá projet a vyhnout se tak poplatku. Otáčím tedy náš stroj a za dalších deset minut si v Mitle dáváme kávu v místním obchůdku. Stojí asi 10 pesos, ale letí celá do koše. Jak by řekl Ross z Přátel - chutná jako nohy.
Za městem bychom měli odbočit doleva na velkou silnici. Jenže odbočka zcela chybí. Cedule s nápisem Hierve el Aqua, což je náš dnešní hlavní cíl, radí pokračovat rovně. Vím, že to bude asi průšvih, ale zkusíme to. Nechce se mi deset kilometrů zpátky... Nebudu lhát. Tankodrom je proti naší cestě pohodlná dálnice. Na konci vesnice potkáváme hejno oslů i s pasákem, potom už vůbec nikoho. Vyjíždíme vysoko do hor, každou chvíli musím skoro zastavit kvůli dírám a kamenům, které jsou na každém decimetru. Jednu chvíli mám dokonce chuť se otočit a vrátit se zpátky, ale říkáme si, že když už jsme dojeli tak daleko, budeme pokračovat. Nad hlavami nám krouží několik orlů a čekají na oběd. Snad marně...
Skoro po hodině šílené jízdy jsme na místě. Parkujeme motorku a dál jdeme pěšky. Pár metrů za parkovištěm se nám naskytnou neskutečné výhledy na okolní hory a na údolíčko s krasovými jezírky. Hierve el Aqua je skalní útvar, který vznikl podobně jako krápníky tím, že voda bohatá na vápník stéká miliony let do údolí. Vytváří tak neuvěřitelnou podívanou, která sem i přes špatnou přístupnost přiláká desetitisíce turistů ročně. Jdeme dolů a potkáváme hekající Mexičany, kteří jdou zespodu. Jo, tak tento kopec má grády. Jdeme po mohutných kamenných schodech až pod největší kamenný vodopád, který má asi třicet metrů.
Užíváme si té nádhery, ale jen chvíli. Stejnou cestou jdeme zase zpátky a těšíme se, že se vykoupeme v jezírcích. Turisti tu jsou, ale není jich moc - tipoval bych tak padesát. Odkládáme svršky a jdeme se vykoupat. Voda má odhadem něco přes dvacet stupňů a koupání v přírodních pramenech ve výšce 2.200 metrů nad mořem s nejkrásnějším výhledem, který jsem kdy měl, je naprosto neuvěřitelným zážitkem...
Zpátky volíme delší, ale přívětivější cestu. Místy tedy moc přívětivá není, ale na rozdíl od té, kterou jsme sem přijeli, skýtá možnost nahlédnout do života místních, kteří v horách pěstují kaktusy, ovoce a zeleninu, jezdí na oslech a mulách a pro delší i kratší přesuny jim slouží legrační taxíky -pidiautíčka, nebo spíš mototříkolky pro tři pasažéry.
Zastavujeme ještě jednou v San Pablo Villa de Mitla, kde se nachází unikátní zapotécká lokalita z 9. - 15. století proslulá vykopávkami. Jde o turistickou atrakci, a tak není divu, že na místě je mnoho stánků pro turisty, které nabízí vše, od levných cetek až po oblečení a koktejly. Naháněči na nás pokřikují ze všech stran, až to příjemné není... Kupujeme si vstupné, které čítá asi 90 pesos a jdeme do archeologického areálu a pozorujeme torza budov, na nichž jsou vykreslené složité mozaiky geometrických tvarů, vlysy a ornamenty. Areál máme prochozený asi za půl hodiny a jedeme dál. Stihli bychom to i rychleji, ale Danuš má modelkovskou náladu a musím ji deset minut fotit u prastarých sloupů (viz níže).
Těsně před Oaxacou se nachází město Santa María del Tule, které je proslulé nejobjemnějším stromem na světě. Parkujeme pohodlně v centru a obdivujeme Tulský strom. Je opravdu úchvatný. Po obvodu měří přes 40 metrů a jeho stáří se odhaduje až na 3.000 let. Za vstup do parčíku se platí nějaké pesos, nám to ale přijde zbytečné, jelikož strom a jeho kmen velmi dobře vidíme. Jdeme pomalu náměstím, na jehož chodnících jsou úžasné mozaiky vyrobené z písku a drobných kamínků. Obrazce zobrazují tematiku Día de los Muertes a vytvořily je děti z místních škol.
Navštěvujeme místní jídelnu - velkou budovu, ve které je asi třicet provozovatelů rychlého občerstvení, a jelikož nás - turistů zde moc není, předhání se, kdo nás uloví. Připadám si jako Justin Bieber v Kauflandu... Nakonec někam sedáme (k radosti jedné babky a protáhlému obličeji dalších deseti). Panímáma nese menu, kterému jako vždy nerozumíme. Ale jsou tu obrázky, tak si aspoň počteme. A vedeme vznešenou debatu:
"Tak co, drahá, dáme si placky, nebo placky?"
"Drahý, dnes ne, nemám na placky chuť. Dáme si placky."
Jedna věc je boží - paní kuchařka vezme kuličku těsta, dá ji do lisu, zatlačí na páku a má tortillu, kterou sune na gril. Senzační! Chutná nám, za dvě jídla, pivo a šťávu dáváme asi 140 pesos (z toho 50 stojí ta šílená šťáva!).
Jedeme do centra Oaxacy. Místní provoz už dobře zvládáme, jen si pořád nemůžeme zvyknout na retardéry. Narážíme na ně velmi často, většinou nečekaně, motorka na nich získává zespodu odřeniny a člověku to leze těžce na nervy. V mnoha případech, kdy člověk zareaguje později, to znamená dokonce několikametrový skok!
Zpátky do ubytování se dostáváme velmi hustou dopravou kolem půl šesté. Chvilku odpočíváme na pokoji, čehož využívám k check-inu zítřejšího letu do Cancúnu. Letíme s místní společností a poprvé v životě dělám odbavení textovkami přes Whatsapp.
Jsme rádi, že máme skútr, v centru jsme za dvě minutky. Parkujeme, jdeme nasát ještě něco málo atmosféry historického centra a obhlédnout hotel Rivera del Ángel, odkud jezdí autobus na výlet, který jsme si naplánovali na další den. Po cestě navštěvujeme místní tržnici a na ulici si u stánku kupujeme obří pytel brambůrků, které jsou ještě teplé a stojí 50 pesos. Mňam! Jsme unavení a tak trochu máme už plné zuby všech těch měst a památek. Nakupujeme pár drinků v OXXO a jedeme na ubytko.