Den patnáctý – Tulum na kole
Hned ráno řešíme dva problémy. Jedním jsou mé stálé zažívací potíže, na které mi pomáhá jen pivo :-) a tím druhým je fakt, že bába v recepci stačila naše kola půjčit někomu jinému. Zkouším naštvaný výraz a funguje. Bába telefonuje a slibuje, že někdo kola do dvaceti minut přiveze. Tak se i děje - zanedlouho přijíždí Mexikánec s vozíkem, na kterém veze dva bicykly. Ty jsou příšerné, ale lepší než nic... Chce jako záruku pas s tím, že večer nám jej vrátí. Šklebím se a nabízím 100 USD jako depozit. Chlapík to bere.
Pospícháme k největší atrakci Tulumu - mayskému archeologickému nalezišti, které je třetím nejnavštěvovanějším místem v Mexiku. Otvírají v devět, jsme tu skoro první a já letím rovnou na záchod. Na jednom chybí prkýnko, na dalším papír, další je fůůůj! Napočtvrté to vyšlo a o první dnešní zážitek mám vys(ta)ráno... Ani nechci pomýšlet na to, jak to tu vypadá odpoledne po náporu turistů.
Archeologické naleziště Tulum je jedna z nejlépe dochovaných mayských pobřežních lokalit a její nespornou výhodou je i fakt, že je velmi kompaktní. Projít ji stihnete za hodinu. Výhledy na moře jsou dechberoucí, každou chvilku vytahujeme mobily a fotíme. Nezapomeneme ani na společné foto na nejfotogeničtějším místě, odkud si odváží snímek každý, kdo se dostane do Mexika... Nás fotí tlusťoch, který nás nakonec zabere dvakrát, zato bez noh... Zóna se pomalu plní, začíná to tu být hlava na hlavě, my naštěstí odjíždíme.
Ve čtvrt na jedenáct už se válíme na nedaleké pláži (na té, co jsme byli včera) a jsme tu skoro sami. Hodinka stačí, nasedáme na kola a jedeme prozkoumat jižní část (Zona hotelera). Je tu spousta hospůdek a obchůdků, ale přístup k moři prakticky žádný - pouze pro hotelové hosty. Z toho jsme trochu mrzutí, přece jenom nám nepřijde moc fér, že si hotely zabírají nejhezčí pláže a nikoho tam nepustí. Klidně bychom i zaplatili, ale není to možné. Nacházíme pouze jedno místo, kam je vstup 50 USD. Sice je v ceně neomezená konzumace, ale cena je hodně přestřelená.
Výlet na kolech je ve dvaatřicetistupňovém vedru zážitek, ze kterého mě zase bolí hlava. Kolem druhé hodiny odpoledne se vracíme na "naši" pláž, kde relaxujeme. Jelikož mě to jako již tradičně po půl hodině nebaví, ponechávám svoji grilující se Danku svému osudu a rozhodnu se, že si pojedu koupit pivo. Po cestě z pláže mě napřed málem srazí auto (blbec! Zrovna jsem při jízdě natáčel video) a po pěti kilometrech jízdy u obchodu zjistím, že zřejmě skončila šichta a všichni Mexičani touží po nákupu. Čekat ve frontě nechci, žádný další obchod okolo není, a tak se smutně vracím s nepořízenou.
Do ubytka se vracíme po 17. hodině a v 18 hodin už vyhlížím kluka, který má přijet pro kola a vrátit mi sto doláčů. Ve čtvrt na sedm už jsem nervózní a úkoluji bábu, ať klukovi zavolá. Ta mi vyhoví, ale nakonec vzkazuje, že chlapec přijde až ráno v devět. To teda ne, říkám jí česky (anglicky stejně nerozumí) a napřaženým ukazováčkem zdůrazňuji svůj nesouhlas. Ráno Znovu bere telefon a do telefonu mluví španělsky s kadencí, za kterou by se nemusel stydět ani slavný samopal vzor 34. Kluk přijede, vrací peníze a vše je v pořádku...
Jdeme se projít a taky na večeři, kterou absolvujeme u maličkého stánku poblíž hotelu. Sedáme si přímo před pana kuchaře a dáváme si hned tři jídla. Jsou to ty nejlepší pochoutky z celé dovolené!
