Den osmý – Monte Albán
Do půl deváté musíme vrátit motorku, a protože nechci platit pokutu, musíme to stihnout. Ráno si domlouváme s domácí, že si u ní do odpoledne necháme velké batohy, a jdeme ke skútru, který dobrých deset minut přemlouvám, aby nastartoval. Nejde to, protože došel benzín, přestože ručička ukazuje, že je ho dost. Nic se nedá dělat. Vylévám vodu z PET lahve a uháním doprava asi kilometr a půl k pumpě. Po cestě přecházím asi osmiproudou silnici a zakopávám o tři toulavé psy, abych po návratu zpátky zjistil, že benzínka byla hned na křižovatce u ubytování, jen nebyla vidět přes husté stromy. Bože, já jsem vůl! Na každou kravinu vytáhneme mapy, tentokrát ne. Trocha tělocviku po ránu člověka ale přece nezabije, že...
Skútr nakonec vracíme včas a jdeme k hotelu, odkud by měl jet autobus. Dnes máme na programu Monte Albán - krásné vykopávky v kopcích nad Oaxacou. Naproti hotelu nás uhání Mexičanka, že jedou taky na vykopávky, a že vyráží za dvě minuty. Nesmlouváme, platíme 60 pesos za osobu a jedeme. Cesta trvá asi 40 minut, překonáváme zhruba 500m převýšení. Už na parkovišti vidíme, že tady jde o komerci. Stánky, naháněči... Jsem z toho trochu otrávený. Platíme 85 pesos na osobu a vyrážíme do areálu.
O Monte Albán jsem si toho dopředu moc nepřečetl, což se záhy ukázalo jako dobrý tah. Krása a rozlehlost celého areálu mi doslova vyrazila dech. Na vrcholu asi 700 x 300 m se nachází pozůstatky chrámů, pyramid a hrobek. Na některé památky můžeme dokonce vylézt a vychutnat si celý areál i město Oaxaca z ptačí perspektivy. Výhledy jsou skutečně dechberoucí.
Pozn. Pokud se někdy dostanete do těchto míst, návštěvu Monte Albánu si rozhodně nenechte ujít. Mně osobně se tu líbilo více než u Chichen Itzá, ale o tom později...
Cestou zpátky na parkoviště, kde nás měl ve 12.30 vyzvednout autobus, se bavíme u stánků s klobouky a různými kravinami. Nejbizarnějším předmětem je tu bezesporu "píšťalka" vydávající zvuk šelmy. Jediné, co jsme dosud neviděli, jsou sombrera. Asi jsme ve špatném Mexiku!
Odpoledne letíme do Cancúnu, takže musíme na letiště. To je od nás vzdálené asi šest kilometrů. Můžeme jet buď taxíkem (asi 250 pesos), nebo využít autobus a posledních pár set metrů dojít pěšky. Na ubytku bereme batohy a jdeme na zastávku, která je hned za rohem. Google toho opět moc nenapoví, a tak se domlouvám s jedním z místních.
Aeropuerto? Si, Señor, si!
Nastupujeme do autobusu a šofér spěchá, takže na nás gestikuluje, ať si jdeme fofrem sednout a pesos si vezme později. Koukám na mapy a vidím, že jede správným směrem. Po deseti minutách na nás huláká, že máme vystoupit a ukazuje, že aeropuerto je tam tím směrem, ale že tam nejede. Zmateně koukám na kluka, který mi poradil, že zrovna tento bus jede na aeropuerto, ten jen kýve, že máme jít. Zatímco jdeme uličkou k šoférovi, bus plný Mexikánů se skvěle baví. Dáváme řidiči jízdné i s tuzérem a ocitáme se asi tři kilometry od letiště v místech, kam noha turisty vkročí snad jen podobným omylem jako my. Nevadí, zbytek dojdeme pěšky!
Máme čas, a tak navrhuji, že se zastavíme v hospůdce u cesty. Uvnitř sedí pár štamgastů, objednávám dvakrát mezcal, vodu, pivo a nachos. Všímám si, že v rohu zahrádky je aparatura. V ten moment se k nám hrne Mexičan v obleku, srdečně nás zdraví a objímá, jde k mikrofonu a spustí nefalšovaný mexický doják... Zpívá opravdu velmi mexicky! Vida, že pijeme mezcal, nám po písničce poručí další dva a jde se družit. Neumíme španělsky, a tak odkudsi přitáhne kamaráda, který ovládá angličtinu. Hezky si povídáme, pan zpěvák vytahuje další hit a další mezcal. Ale čas je neúprosný. Po další půlhodině už opravdu musíme jít, přestože se nám nechce. Danuš mi s hrůzou sděluje, že má posledních 150 pesos. Měli jsme toho hodně, a tak slečně servírce ukazuji kartu. Usměje se s omluvou, že karty nebere, čímž mi způsobí krůpěje studeného potu na zádech. Ale k našemu údivu nám sune účet na 140 pesos.
Ač neradi, loučíme se s panem zpěvákem a místní pohostinností. Kluk, co umí anglicky, na nás ještě volá, že zpěvák nám při příští návštěvě věnuje celou láhev mezcalu. Ten působí spolehlivě! A tak se místo chůze spíš motáme směrem k letišti. To je neskutečně prťavé, což nám přijde k smíchu. Když zjistíme, že jsme mohli klidně ještě minimálně půl hodiny sedět v milé společnosti, trochu nás to mrzí. S odstupem času jsem však přesvědčený o tom, že další půlhodina v baru by nás stála nové letenky do Cancúnu.
V 18 hodin startujeme a kolem 20. hodiny jsme v Yucatánu. Cesta z letiště do centra Cancúnu je zdlouhavá, autobus dlouhé minuty stojí v kolonách. Ve 21.30 jsme na autobusovém nádraží, odkud je to jen kousek do domluveného ubytování (cena cca 800 za noc pro dva). Jak nám říkal kluk, se kterým jsme se seznámili na letišti při čekání na bus, naše čtvrť není zrovna bezpečná, a tak se nezdržujeme a jdeme rovnou spát.