Den jedenáctý – opuštěná pláž
Je na čase popojet zase kousek dál. Vyrážíme brzy, v půl osmé už sedíme na trajektu. Na parkovišti mám první zážitek: Vysedám z auta a letím na záchod z důvodu náhlých zažívacích potíží. Jeden záchod nefunguje, na druhém není papír. Se sevřenými půlkami se sunu k obsluze. Nezná ani slovo paper, ani papír... Gestikuluji, chápe, ale říká mi, že tam je. Snad jsem se přehlédl, věřím jí, opatrně se těch pár metrů vracím, abych nepustil dílo do kalhot a vzápětí ženu proklínám, jelikož jsem se nemýlil. Podle křečovitých pohybů a zoufalosti ve tváři žena soucitně podává asi deset centimetrů toaleťáku. Tohle bylo o chlup...
Zhruba po 40 km dorazíme do městečka Kantunilkín. Před námi stojí asi šest aut, stojíme taky. Po deseti minutách se jdu podívat, co se děje. Silnici blokují náklaďáky a společně s nimi desítky místních, další se scházejí. Stávka. Snad skončí brzy, říkám si, ale optimismus mne brzy opouští. Mexikánci začínají na silnici stavět stany a posedávají pod stromy. Na obou stranách se vytváří kolony aut, především turistů mířících na Holbox nebo zpátky. Objet se to nedá, za námi je pouze 40 km silnice zpátky do Chiquilá.
Co teď? Nezbývá než čekat. Paradoxně nás stávka zaskočila asi půl kilometru od místa, kde jsme měli odbočit a pokračovat do El Cujo. Koukáme do mapy a zjišťujeme, že asi kilometr za námi je polňačka, kterou by se to dalo objet. Jedeme se tam podívat, ale nakonec máme strach, že uvízneme někde v díře. Ukazujeme mapu Holanďanovi, který parkuje za námi, má velké SUV a je nervózní, jelikož mu odpoledne letí letadlo do Evropy. Zkouší to, ale za půl hodiny se vrací s nepořízenou. Stávkaři uzavřeli i tuto cestu. Aby toho nebylo málo, odřízli i silnici pár kilometrů za námi směrem k Holboxu, takže jsme tu zůstali opravdu jako rukojmí.
Jako mnoho dalších jdu do davu, kde vládne na jedné straně chaos a na druhé pohoda, smích a škodolibá radost. Zatímco turisté vysedají z minibusů, berou bagáž a přechází na druhou stranu barikády, kde na ně čekají taxíky, které je povezou dále, Mexičané posedávají pod stromy nebo pod stany, kouří, popíjejí pivo, dokonce si tu postavili stánek se zmrzlinou. Přítomna je i policie, která se očividně dobře baví. Odvážně přistupuji k jednomu z příslušníků a vyměňujeme si věty přes překladač v mobilu. Dozvím se, že stávka může trvat klidně i dva dny, že s tím policie nic nenadělá, ale že už jsou na cestě vyjednavači ze státní správy, kteří by se se stávkaři měli dohodnout. Ale jak dlouho to potrvá, to neví.
Napadá mě, že tu necháme auto a v cestě budeme pokračovat místní dopravou. Trochu komplikace, ale lepší než dva dny sedět v koloně. Píšu Davidovi (majiteli auta), který se mne snaží uklidnit a přesvědčí mne, abychom počkali. Venku je přes 30 stupňů, klimatizace se zapnutým motorem jede, ale benzínu ubývá...
Po čtyřech a půl hodinách se dozvídáme, že na pět minut skutečně otevřou silnici, ale budeme muset zaplatit výpalné. Není nijak vysoké, a přestože se mi tento druh vydírání příčí, jedeme. Platíme 100 pesos, za které sklízíme posměšky od Mexičanů, kteří si roli únosců užívají plnými doušky. Brrr.
Náš plán je sice narušen, ale nevzdáváme to a zkusíme jej dodržet. Do města El Cujo to máme něco přes hodinu cesty. Našel jsem zde na mapě pláž, která by měla být minimálně navštěvovaná. El Cujo je rybářské městečko, kde o turisty nezavadíte, o to víc mne to sem lákalo. Na pláž jsou to z města asi čtyři kilometry, které bychom zvládli rychleji na kole. Autíčko funí, ale výmoly vybírá statečně. Jsme tu.
Na pláži není ani noha, pouze racci, kormoráni a mnoho pelikánů, kteří nám létají nad hlavami. Lehátka, slunečník, vidíme i ceník služeb, ale místo je jinak zcela opuštěné. Na stolku vedle leží mačeta a kokosový ořech, jako by to tu někdo nechal před hodinou, ale vybydlený stánek a neupravená pláž dokazují, že pláž nefunguje dlouhé měsíce, možná roky. Fouká vítr, takže jsou velké vlny a moře je kalné, i tak se jdeme vykoupat. Procházím se po pláži, na které jsou ty největší mušle, jaké jsem kdy viděl. Většinu z nich rozbil příboj, ale některé jsou celé.
Po hodince relaxu pokračujeme dál do města Valladolid, kde strávíme další dvě noci. Přijíždíme sem za tmy, ale stíháme se ještě projít, podívat se na krásnou katedrálu, na promítání na budově kláštera Siena (ačkoli jde o jednu z nejvyhlášenějších místních atrakcí, mne nenadchla). K večeři si dáváme vynikající burritos s rybou, a jelikož zde nemají pivo, dávám si jakýsi tapiokový nápoj. Nechutná vůbec špatně, ale co to udělá s mým narušeným zažíváním, to se dozvím až zítra.