Den druhý – Mexico City
Přestože jsme ulehli v půl jedné, díky časovému posunu se probouzíme v šest ráno a marně se přemlouváme ještě chvíli ke spánku. Hotel jsme vybrali záměrně asi tři kilometry od centra s tím, že se budeme po městě pohybovat místní dopravou. Jezdí tu metro, klasické autobusy (collectivo) a tzv. metrobusy, což jsou autobusy, které mají vyhrazený svůj vlastní pruh a nemusí se tak protloukat nekonečnými kolonami troubících automobilů, mopedů, a náklaďáků. Tento pruh využívají hojně cyklisté a bývají často odměněni dlouhým troubením. Kdyby mi takhle někdo zaržál za zadkem, vzal bych to hubou do prvního pangejtu. Ale jsou zvyklí. Cena za metrobus je více než přijatelná - 6 pesos za jízdu. Kupujeme si předplacené karty s 60 pesos a vyrážíme do centra.
Mexico City (pro místní CDMX neboli Ciduad de México) má úctyhodných deset milionů obyvatel a skutečnost, že v tak velkém městě jsme poprvé, v nás vzbuzuje respekt. V centru je však v neděli v půl deváté ráno mrtvo jako u nás v Dolní Lhotě. Procházíme parkem Alameda Central, ve kterém na lavičkách spí bohatýrským spánkem pár bezdomovců a vedle silnice, po níž pobíhá pár rekreačních běžců. Vidíme muzeum umění Palacio de Bellas Artes a na skok se zastavíme i v budově historické pošty Palacio Posta, ale je neděle a zavřeno. Vypadá to tu moc hezky!
Za poštou se dáváme doprava směrem k pěší zóně a zastavujeme u prvního pouličního prodavače, u kterého si dáváme tacos a teplou polévku do kelímku. Vynikající chuť kukuřičné placky plněné masem, zeleninou, koriandrem a cibulí si zamilujeme hned na první dobrou. Cena 25 pesos za dvě placky a polívku nám přijde naprosto v pohodě. Pěší zónou směřujeme k hlavnímu náměstí Plaza de la Constitución s Metropolitní katedrálou - impozantní stavbou, která se pyšní titulem největší a nejstarší římskokatolické katedrály Latinské Ameriky. Při vstupu na Zócalo neboli hlavní náměstí si však nevšimneme katedrály, nýbrž několika tisíc cvičenců s trampolínami pod obřím pódiem, které by mohli Mexičanům závidět i Rammstein. Z tlampačů valí muzika na plný pecky, zatímco kluci, holky, babky, dědové, mamky, tátové a snad i domácí zvířena hopsají na trampolínkách. Této nečekané spartakiádě vůbec nerozumíme, a tak mlčky s otevřenou pusou sledujeme podívanou, která se hned tak nevidí.
Procházíme pěší zónu i druhou stranou a vcházíme do kostela Templo de San Francisco. Hezký kostel, to ano. Nás však hned při vstupu uchvátí podivná scenérie - v předsálí je prastarý stůl, u kterého sedí asi patnáct postav v různých oblečcích, ale všechno jsou to kostry. Různě namalované, ozdobené, nad nimi vlají barevné vlaječky. Tomu vůbec nerozumíme, ale líbí se nám to. Venku naproti kostelu je prodejna suvenýrů a hned vedle cukrárna. Sortiment dokonale ladí s podivnou výzdobou v navštívené kapli - barevné lebky, kostry... Až strejda Google nám prozradí, že jsme do Mexika přijeli v době konání Día de los Muertos neboli Dne mrtvých, pro Mexičany nejvýznamnějších svátků v roce a mnohadenních oslav.
Zatímco se ulice hlavního mexického města pomalu zaplňují lidmi, omrkneme vládní budovy, navštívíme i Metropolitní katedrálu a jsme svědky několika rituálů, nám neznámých. Ochutnáváme první tequillu, kávu i pivo. Po víně bohužel ani památky, což mé drahé polovičce moc nesedí, ale nedá se nic dělat. Nasáváme aspoň místní atmosféru a vidíme prvního uniformovaného flašinetáře, který v ulicích hraje snad 1000x za den tu samou falešnou písničku. Čím víc nahlas, tím víc po nás jeho podobně oblečení kolegové natahují ruce s prosbou o bakšiš. Během dalších dní těchto "umělců" vidíme, a hlavně slyšíme, ještě desítky.
Po cestě na obří tržiště procházíme velmi rušnou ulicí. U kandelábrů postávají zmalované dámy různých věkových kategorií, na sobě mají o pět čísel menší šaty a nabízí svá kyprá těla kolemjdoucím Mexikáncům. Inu - každý se nějak živí, že. Tržnice je plná lidí a zboží, nakoupit se dá všechno od textilu, přes výrobky ze dřeva, hračky, cetky, jídlo. Vzhledem k mísení se nejrůznějších vůní (aviváže i masa) a smradů (neodvažuji a ani nechci tipovat jejich zdroj) odoláváme a necháme si zajít chuť.
Nepotkáváme vůbec žádné turisty, což nám přijde divné. Možná tu jsou, ale splývají s davem, neboť naše dvě bledé tváře budí u ostatních docela pozornost. Přestože nás maminky varovaly před mafiány a drogovými kartely, v ulicích se cítíme bezpečně. Už jen proto, že policisté v uniformách jsou doslova na každém rohu, čas od času projede obří terénní auto s vojáky nebo s policisty na korbě, po zuby ozbrojenými, což budí respekt. Co je hezké, uniformovaní nás často sami od sebe pozdraví. A ženy-policistky mají make-up jako z hollywoodského trháku.
Odpoledne se hodinu přesouváme vlakem do čtvrti Xochimilco, kam často míří samotní obyvatelé CDMX za zábavou. Cesta metrem (spíš nadzemním vlakem) trvá víc než hodinu a výlet nakonec nestojí za řeč. Těšili jsme se na barevné lodičky, které tu sice jsou, ale za cenu 1.100 pesos pro dva (smlouvání nepřipadá v úvahu) nám hodinová plavba po kanálech přijde jako drahý špás... Ale užíváme si krásných domečků, navštěvujeme místní katedrálu a venkovní tržiště, které se hemží lidmi a z nabízeného zboží na ulici nejvíce svítí pestrobarevné lebky a kostry. V ulicích vidíme desítky psů bez obojku - někteří se povalují na chodníku, jiní laxně prochází kolem nás. Jiný svět...
Zpátky do centra se dostáváme kolem šesté večer, už je tma. Dáváme si večeři - další kukuřičné placky, které tu pod mnoha názvy prodávají. Jestli to jsou enchiladas, gorditas, chalupas, quesadillas nebo snad jiné, to netušíme. Často používáme google obrázky a překladač, ale ani tak občas nepochodíme. Možná máme štěstí, ale jídlo dostaneme vždy skvělé. A co je zajímavé - není pikantní, nepálí ani trošku. Pálivost si reguluje každý strávník pomocí některé z mnoha omáček, které jsou k dispozici (dokonce i když berete jídlo s sebou, dostanete pytlík s omáčkou a limetu). Některé jsou přímo prdelrvoucí, což ale odhalím až další den.
Přicházíme opět do centra, kde je oproti ranním hodinám asi o sto tisíc lidí víc (nepřeháním!). Mnoho z nich má pomalovaný obličej jako na Halloween, mnoho lidí je v kostýmech. Za chvíli se dozvíme proč. Po ulici Av. Juárez tančí kostlivci, jezdí pestrobarevná auta, pochoduje jedna kapela za druhou a oslavy svátku Día de los Muertos jedou na plné obrátky. Na každém kroku stánky s kukuřicí, párky v těstíčku, tacos a mnoha dalšími pochutinami. Místní popíjejí pivo, fotí, tančí a baví se. Pro nás Evropany, kteří jsme o tomto svátku neměli ještě před pár hodinami ani tušení, je to neuvěřitelná podívaná.
Hodinky ukazují skoro 40.000 kroků. Máme dost a míříme do hotelu, byť je teprve půl desáté večer.