Den čtvrtý – cesta do Puebly
Je čas se rozloučit s hlavním městem a posunout se o dům dál. Čeká nás čtvrté největší mexické město Puebla plné historických památek. Na nádraží TAPO kupujeme jízdenky, autobus jede skoro za hodinu, takže stíháme kávu a něco málo k jídlu. Cesta jde dobře, autobus je pohodlný a jede bez zastávek. Po hodině cesty koukáme s otevřenou pusou na úžasné panorama obou sopek, které jsme včera mohli vidět zblízka, kdyby nebyla mlha. Dnes pere slunko, a tak si konečně vychutnáváme Popo i Izta v celé jejich majestátnosti.
V Pueble je nádraží od centra, kde máme zamluvený hotel, asi čtyři kilometry. Proto hned hledáme collectivo. Zde naprosto selhává google, a tak se ptáme místních na Zócalo (ano, zdejší centrum se jmenuje stejně jako v CDMX). Jeden z Mexičanů se nás ochotně ujímá, po pár minutách zastavuje šestiproudou silnici a žene nás do malinkatého otřískaného busu. Horším hrkačem jsem snad nikdy nejel, ale bavím se skvěle. Šofér používá pouze klakson, brzdu a plyn. Všechno na plno! Volant jen občas. Asi za dvacet minut vstáváme a vystupujeme, pár set zbývajících metrů chceme jít pěšky a užít si místní atmosféru. Ulice jsou plné lidí, všude huláká mexická muzika a krámky jsou plné zboží. Okolní domy jsou všechny nízké, snad jen dvoupodlažní, s hezkými barevnými fasádami.
Na náměstí Zócalo přicházíme v půl jedné, a protože máme hodinu a půl čas, než nás pustí do hotelu, vtrhneme do první hospody, kam nás přilákají nápisy "vše za 20". Objednáme si asi čtyři jídla, která nejsou moc velká, ale všechna nám chutnají. Poprvé si dáváme nachos s omáčkou z černých fazolí, se sýrem a papričkami. Mňam...
Hotel je od centra vzdálený ani ne pět minut chůze. Noc nás stojí asi 650 Kč a pokoj je moc, moc pěkný. Do postele by se vešel snad celý fotbalový tým (bizarní představa).
Na odpoledne plánujeme projít centrum a užít si atmosféry města, nic konkrétního. Naše první kroky vedou k La Catedral de Puebla - druhé největší katedrále v Mexiku, která byla postavena v 17. století a je volně přístupná veřejnosti. Zvenku je monumentální a překrásná, to stejné uvnitř. Nachází se zde 14 kaplí, mohutné varhany a velkolepý oltář. Skutečně úchvatné... Na prohlídku nám stačí 15 minut, pokračujeme dále ulicemi Puebly. Nahlížíme do průjezdů překrásných domů, za nimiž se skrývají okázalé výzdoby v podobě lebek, kostlivců, barevných vlajek a květů. Taky ochutnáváme naše první churros v Mexiku - za 15 pesos dostáváme dvě dlouhé, smažené, křupavé štangle z odpalovaného těsta vyválené ve skořicovém cukru, bohatě přelité čokoládou... Cpe se hlavně Danuš, já hledám pivo...
Přicházíme až do Callejón de los Sapos, jedné z nejmalebnějších uliček Puebly s barevnými domečky. Kousek odsud se konečně dočkám, kupuju v minimarketu pivo a redukci do zásuvky, kterou nutně potřebujeme (dvoukilová nekompatibilní kraksna, kterou si vezeme z ČR, poletí do popelnice!). S širokým úsměvem kráčím z prodejny, rozdělávám plechovku Corony a po prvním hltu si uvědomím, že mne obsluha natáhla o 50 pesos. Účet nemám, tak se hádat nejdu (stejně bych to neuhádal, tahle panímáma snad neuměla ani španělsky). Po několika vyčítavých pohledech neochotně předávám kasu až do odvolání Dance. Co naplat, budu žít z kapesného, které mi přidělí, což znamená jíst pouze pivo.
Jdeme na Parian market, což je jedna z nejstarších tržnic, která nabízí řemeslné výrobky (a taky bezcenné cetky). Pokračujeme uměleckou čtvrtí s krásnou architekturou a za ní to otáčíme zpátky. Ještě jsem neochutnal burrito, takže využívám prvního podniku, které jej nabízí a beru si ho s sebou. Je dobré, ale nešetřím zelenou chilli salsou a huba mě pálí až po konečky vlasů.
Přicházíme k další významné památce Puebly - baroknímu kostelu Iglesia de Santo Domingo s kaplí Capilla del Rosario z druhé poloviny 17. století. Jde asi o nejokázaleji vyzdobený svatostánek, který jsem v životě viděl. Je tu zlato prakticky všude, kam člověk dohlédne a jeho lesk mi přivádí slepotu. Kolem významných památek vidíme mnoho bezdomovců a desítky zpívajících slepců (asi byli taky v kapli Rosario). Myslím, že takovou koncentraci lidí chodících o žebrotě jsme v žádné jiné metropoli neviděli.
Blíží se večer. Máme žízeň (já neutuchající) a vybíráme podnik, kam bychom zašli. Jako vždy se nám to nedaří, ale na pošesté konečně sedáme. A světedivse - máme štěstí! V jedné z bočních uliček vidíme tři malinké terásky v patře s restaurací v přízemí. Sedáme si na malinký balkónek, necháme si donést litrovou sangriu a litrové pivo (obojí po 80 pesos), košík nachos a užíváme relax. Alkohol po mnoha kilometrech v ulicích rychle stoupá do hlavy, Danuš se lehce picla, a tak uléháme zase poměrně brzy.