Část třetí - Hanoj

Po pár hodinách spánku v hotelu se budíme, balíme a domluvený autobus nás veze zpátky na letiště v Pekingu. Po cestě poznáváme další dva Čechy, se kterými jdeme až k odletové bráně. U odbavení je fronta skoro na hodinu, Číňanům v uniformách to docela dost trvá... Docela nás překvapilo, že mimo pasu a letenky chtějí také vyplněnou odletovou kartu. Vůbec mi přijde, že je tady docela dost uměle vytvořené práce... 

Čeká nás přelet do Hanoje. Let trvá asi čtyři hodiny, přistáváme asi v půl páté ráno. Časový posun oproti ČR je šest hodin dopředu. Po odletu to jde hladce. Fronta na výstupu není dlouhá, úředníci si prohlédnou naše víza a pouští nás do Vietnamu. Marně hledám naše zavazadlo, pomůže až urgence na informační přepážce. Dva telefonáty a hurá!, náš batoh se našel. Kupujeme SIM karty - za 250 Kč máme datové SIMky s objemem 9 GB. Skvělé je, že po vyčerpání dat spadne rychlost internetu z 4G na 3G, takže internet máme prakticky bez datového limitu. Jde hlavně o internet, mapy, messenger, občas email. Taky vybíráme peníze, bankomat nám dává max. 5.000.000 Dongů (cca 5.000 Kč), což by ale mělo pro začátek stačit.

Před letištěm otevírám poprvé aplikaci Grab a objednávám taxi s adresou hotelu. Grab je společnost, která provozuje taxislužbu ve Vietnamu a funguje fantasticky. Na displeji vidíte cenu, za jak dlouho k vám taxi přijede, jeho SPZ a další informace. K nezaplacení!

Do centra se dostáváme kolem 6. hodiny ráno. Komunikace emailem s hotelem byla trochu krkolomná, a přestože jsem zdvořile žádal o check-in dříve než ve 14 hodin, nedostal jsem žádnou odpověď. Šlo nám hlavně o to, abychom měli kam dát těžké batohy. Úzká ulička k hotelu je už v šest ráno zaplněna místními lidmi, kteří porcují kuřata, krájí bylinky a provozují další činnosti, kterým moc nerozumíme... Uprostřed toho se nachází náš hotel, sotva pět metrů široký. No paráda! Za zasklenými dveřmi na malém lehátku spí pan recepční. Nechceme jej budit v tak časnou hodinu, a tak míříme i s batohy do ulic Hanoje.

Máme jsme příšerný hlad a zastavujeme hned u prvního místního "podniku", abychom si dali naše první Phó Bó. Já tuhle vietnamskou polévku přímo zbožňuji. Voňavá mísa plná nudlí, koriandru, mungo klíčků, bylinek a chilli, lehce zakápnout limetou, zalít trochou rybí omáčky... Mňam! Hned napoprvé se nám daří trefit tu nejbožejší polévku v celé Hanoji! Po jídle objednáváme ještě kafe a setkáváme se tak poprvé s pravým vietnamským espressem. Kafe černé a husté jako tér pomalu kape na slazené kondenzované mléko. Výsledný nápoj je zvláštní, ale dobrý. A hlavně obsahuje tolik chybějící kofein! 

Chuťové buňky byly ukojeny, a tak se odebíráme na břeh jezera Hoàn Kiém na první obhlídku. V sedm ráno je tu neskutečně živo. Vietnamci běhají, cvičí, tančí. Někdo sám, jiný ve dvojici, výjimkou nejsou ani organizované skupiny pilující choreografii na nějaký vietnamský šlágr hulákající z přenosné reprobedny. Koukáme na to s otevřenou pusou. Jelikož je asi 24 stupňů, odkládám kalhoty a tenisky měním za žabky. Obrovská úleva...

Kolem osmé se vracíme do našeho hotelu Charming. Recepční je už vzhůru a ochotně nám ukazuje místo, kam složit bagáž. Domlouváme se na check-in ve 14 hodin a v kraťasech vyrážíme opět do ulic. Zastavujeme u blízkého občerstvení a kupujeme si jarní závitky, na které jsme se tam těšili. Chutnají přímo fantasticky! Procházíme ulicemi a zjišťujeme, že obchůdky v jednotlivých ulicích prodávají podobné, ne-li stejné zboží. Jedna ulice je plná zboží pro domácnost. Další ulice nabízí svatební šaty, jiná elektromotory, další zase zámečnické potřeby. Docela bizarně působí ulice, ve které se prodávají svíčky a pohřební věnce. Uprostřed této podívané se odehrává nefalšovaný pohřeb, truchlící v bílých šátcích kolem sebe rozhazují nám neznámé předměty a nebožtíka v rakvi odváží okázale zlatě dekorované SUV. Totální fantasmagorie! 

Cesto vidíme sochu Lenina na stejnojmenném náměstí. Do parku, kde se nachází Ho Chi Minhovo mauzoleum a jednonohá pagoda, nás policie nepouští, protože prý nemáme vhodný oděv. Kraťasy jsou přes čáru... Co se dá dělat, jdeme tedy k pagodě Tran Quoc, u které pijeme brčkem z kokosu a pozorujeme, co všechno se dá prodávat. Mimo klasické suvenýry tu prodávají třeba živé želvy. Zvláštní... Po cestě se mi vymstí moje chuť všude a všechno ochutnávat. U jedné báby na ulici kupuju za 7 Kč koláček, který je sladký a plněný jakousi slanou houbovou směsí. Znechuceně ji odhazuji do křoví a v duchu si nadávám za svoji mlsnou povahu...

Zastavujeme na občerstvení a já marně hledám v lístku víno. Na žádné jsme nenarazili. Tak si dáváme pro jistotu pivo, Danka ochutnává banánové smoothie. Za pár kaček je ho kýbl a chuť je vynikající... Po cestě vidíme ještě kostel Cua Bac a na ulici Phung Hung zastavujeme na pivo. Obsluhuje sotva patnáctiletý kluk, přidáváme k pivku taky buráky a nasáváme zvláštní rytmus velkoměsta... Skútry jednoznačně vedou nad osobními auty, každý (KAŽDÝ!!!) troubí, jezdí hned několik dopravních prostředků vedle sebe a nikdo nebourá. Na skútrech vidíme Vietnamce v pyžamu, Vietnamce s malinkatými děti, Vietnamce s telefonem na uchu, se spolujezcem, se dvěma i třemi. Rekord bylo pět pasažérů na jednou jednostopém vozidle. 

Zvláštní je tu snad všechno. Na každém rohu se pozastavujeme nad rozvody elektřiny, které jsou prostě neskutečné. Změť drátů končí na sloupu v nepřehledném klubku a nikomu to očividně nevadí. A všechno funguje!

Je po 13. hodině, a tak se ještě zastavujeme na dalším jídle. Chtěl jsem moc ochutnat pokrm Bún Bó Nam Bó, což jsou nudle, hovězí maso, zelenina, smažená cibulka a pražené buráky s fantastickou omáčkou. Daří se nám najít skvělý podnik na ulici Hang Dieu, který se jmenuje přesně jako tento pokrm. Za 50 Kč ho máme plnou misku.

Spánkový deficit se začíná pomaličku projevovat, a tak míříme ve 14 hodin zpátky do hotelu. Tady po obhlídce pokojů platíme a objednáváme výlet do zátoky Ha Long na následující den (50$ na osobu). V pokoji padáme na postel a usínáme...

Dvě hodiny spánku jsou k nezaplacení... Večer se vydáváme opět na průzkum hlavního města Vietnamu. Kroky nás vedou do Bia Hoi Corner, kde nacházíme hospůdku s točeným pivem za 5 Kč, ale hlavně... Za 30 Kč nabízí i koktejl. Nevíme, co v něm je, ale hlavně Sylvě s Dankou přichází k chuti. Pivo jim nešmakuje. Dopíjíme a slibujeme si, že se sem ještě vrátíme.

Ulice jsou přeplněné lidmi a každý nás láká na večeři. Neodoláváme a ochutnáváme další místní specialitu - jakousi pánev, na které se rozehřeje máslo a strávník na něm opéká maso a zeleninu. K tomu prima omáčky, bagety, saláty, bylinky... Za stovku na osobu pěkná žranice! 

Po večeři se odebíráme opět na pivo a koktejl "babce", jak jsme si majitelku podniku v Bia Hoi Corner familiérně pojmenovali. Pozorujeme hluk naproti v hostelu, kolem kterého se pohybují lidé v maskách. No jasně, slaví se Halloween! Hospůdky jsou dobrým způsobem, jak se seznámit s lidmi. Místňáci tu nejsou, zato turistů lačnících po levném pivu je zde požehnaně. Vlastně i my :-)

Obloha se zatahuje a spustí se déšť. Blíží se půlnoc a my chceme spát. Budeme muset zmoknout, ale nevadí. Na hotel se dostáváme něco po půlnoci. Zatímco Danka už spí, já marně překonávám časový rozdíl a usínám až kolem půl třetí.