Část šestá - tři dny v horách

Den první

Srkáme phó a máme o dost lepší náladu než včera. Vypadá to, že počasí, které je klíčovým faktorem úspěchu plánovaného třídenního putování vietnamskými horami, vyjde. Po snídani se suneme s krosnami vedle do půjčovny. Nakonec bereme dražší stroje, než jsme měli původně v plánu a s klukem z půjčovny konzultujeme plánovanou cestu. Vše je tak, jak jsem v podstatě naplánoval doma. Změna je pouze v posledním úseku - jedna z vozovek je neprůjezdná, a tak bude třeba se kousek vrátit a posledních 50 km jet stejnou cestou jako tam. 

Krosny necháváme v půjčovně (jsou na to nachytaní), batohy balíme do igelitu a vážeme na nosič. Nasedáme a vyrážíme. Jedeme dva a dva na strojích Suzuki s manuální převodovkou s obsahem 125, ale určitě jde o silnější motorku než skútr. Taky bylo půjčovné skoro jednou tak dražší, ale stálo to za to. Projíždíme přes Ha Giang a za městem vjíždíme do hor. Je mlha, což mne trochu mrzí, ale zároveň jsem rád, že neprší. Mohlo být daleko hůř!

Asi po prvních 50 km dorážíme do místa Quan Ba - Heaven Gate neboli nebeská brána. Z nadmořské výšky 300 m jsme vyjeli asi do 1.200 m a rozhlížíme se po okolí. Nádherný výhled, který trochu kazí jen mlha na protějších kopcích. Dáváme si kafe a po chvíli vyrážíme dál. Do cíle dnešní etapy to máme asi 100 km, ale mám v plánu ještě z hlavní stezky sjet mezi místní menšiny.

Počasí je čím dál příjemnější a po cestě si můžeme hlavy ukroutit. Každou chvíli zastavujeme a fotíme. Je to prostě něco nepopsatelného. Homolovité kopce, kaskádovitá políčka, kolem cest místní lidé v tradičních vyšívaných krojích. Taky vidíme mnoho příbytků a bavíme se o tom, zda bychom takhle dokázali žít. Již na první pohled jsou obydlí špinavá a neudržovaná, sotva bychom tam vkročili, natož abychom zde mohli žít...

Koukám na hodinky. Jsme ve 400 metrech a je asi 22 stupňů. Za další půlhodinu jízdy jsme ve výšce 1.300 m, všude je mlha a teplota okolo 15 stupňů. To jsou skoky! 

Asi ve 14.30 jsme dorazili na rozcestí. Rovně vede cesta dál do města Dong Van, dnešního cíle. Cesta vlevo ukazuje na vesnici Pho Bang. Za ní, jak jsem si zjistil, je ještě miniaturní vesnička Pho La. Ptám se, zda to zkusíme. Nevíme, co nás čeká. Silnice mohou být všelijaké a turisté sem neodbočují vůbec žádní. Riskneme to a sjíždíme z hlavní cesty. Po několika kilometrech přijíždíme do Pho Bang a přes jakýsi lom a přes další kopec míříme k Pho La. Když už si myslím, že jsme v háji a říkám Marinovi, že za další dva kilometry to otočíme, rozprostírá se před námi překrásná krajina s poli, okolo silnice pobíhají děti a zdraví nás. Rozdáme pár bonbónů a pokračujeme až skoro na konec vesničky. Tady zastavujeme a bavíme se s dětmi. Myslím, že jsme u místní školy, ale je neděle, tak je zavřená. Kolem nás pobíhá pár dětí, fotíme se s nimi a rozdáváme kokina. 

Slunce už je docela nízko a pár desítek kilometrů je ještě před námi. Sedáme tedy znovu na motorky a vracíme se zpátky na rozcestí. Na lomu se ještě stále pracuje. Přijde mi, že někteří Vietnamci moc nerozlišují všední dny a víkend, pokud jde o práci. V Pho Bang se ještě zdravíme s dětmi, co hrají fotbal. Chtějí, abychom si zahráli s nimi, ale spěcháme.

Západ slunce v horách je nepopsatelně nádherný. Ještě děláme jednu delší zastávku na odpočívadle, kde pozorujeme hory. Místní kluci nám nabízí za 10k věneček spletený z květin, který musíme odmítnout. 

Okolo 17. dorážíme na začátek městečka Dong Van a zastavujeme hned u první homestay. Dole se připravuje grilování, obhlížíme ubytování. Klasický homestay - dvoulůžkové kóje jsou odděleny pouze závěsy. Když holky zjistí, že se v podkroví prakticky celoročně větrá otvory ve střeše, odjíždíme o dům dál. Venku už začíná být docela chladno - tipoval bych ta 12 stupňů. Tak není divu... O kousek dál před restaurací potkáváme asi deset Čechů na kolech. Během našeho krátkého rozhovoru přemýšlím, zda bych chtěl strávit 10 dní ve vietnamských horách na kole. Nechtěl.

V Dong Van sháníme hotel. Hned se nás ujme nějaký kluk na motorce a veze nás k homestay kdesi mimo centrum. Nelíbí se nám, a tak posíláme holky na obhlídku. Za chvíli se vrací a mávají, že mají hotel. Sice budeme spát čtyři v jednom pokoji, ale na ten nocleh nám to nevadí. Cena je 600k. Sotva zaparkujeme motorky v podzemí hotýlku a vyjdeme nahoru, vbidíme, že je něco špatně. Bába v hotelu neumí anglicky a nechce komunikovat, nabízí dva pokoje po 500k. Nakonec se otočíme a jdeme pryč. Ubytování nakonec seženeme v hostelu, ale jsou to pokoje s velkými postelemi a vlastní koupelnou, takže paráda. Cena 300k na noc. Pán z recepce neumí ani slovo a taky je jediný, kdo nechce vidět naše pasy. Bere prachy a gestikuluje, že zamykat bude o půlnoci.

Máme hlad jako vlci.  Večeříme v restauraci Green Karst. Sedíme uvnitř, je tu docela hezky. I pokrmy vypadají i chutnají výborně, byť jsou lehce dražší - okolo 70k, Dančin salát dokonce kolem stovky... Dojíme a vydáváme se ještě na procházku městem. Kolem deváté se vracíme do hostelu, dnes není nálada na vysedávání, a tak se odebíráme každý do svého pokoje.

Den druhý

Scházíme se před hotelem kolem půl osmé a vyrážíme do centra na snídani. Phó bó je vydatná, vždycky mi dodá neskutečnou energii, obzvlášť když si do ní přidám trochu čerstvých chilli papriček :-) Po snídani vyrážíme. Dnes nás čeká nejhezčí úsek celé cesty - horský průsmyk Ma Phi Leng. Je hezky, ale tak trochu si vyčítám, že jsme těch 12 km neujeli ještě včera. Přestože je viditelnost dobrá, je zataženo. Ale můžeme být vůbec rádi, že je tak, jak je. Taky mohlo pršet, že...

Zastavujeme u komunistického pomníku a kocháme se výhledy do krajiny. Po dvou kilometrech s před námi otevřou vysokánské hory a pod námi v údolí vidíme nádherně modrou přehradu. Pohledy berou dech i na dalších kilometrech. Pro mne je to něco jen těžko popsatelného... Jakmile sjedeme do údolí, vidíme překrásné homestay, ve kterých se dalo docela dobře spát. Snad příště :-)

Před desátou přijíždíme do městečka Meo Vac, které čítá asi 5.000 obyvatel. Nezastavíme a pokračujeme dál. Můžeme jet buď po hlavní silnici nebo odbočit na vedlejší a přes Lung Phin to vzít do cíle naší cesty - Du Gia. Volíme samozřejmě vedlejší silnici. Od této chvíle už nepotkáváme vyjma místních téměř žádné motocykly. Užíváme si jízdu. Fascinuje mě, že sotva vyjedeme na nějaký kopec, krajina se rázem změní v úplně něco jiného. Vidíme vesničky s chatrčemi, na cestě babky s otepi rákosí na zádech (k čemu to rákosí vlastně potřebují???) a spoustu dětí. Líbí se mi, jak si umí vyhrát třeba jen s obyčejným kamínkem...

Kolem 11. zastavujeme na kafe. Dávám si kromě ledové sladké kávy ještě i Bahn Mi - vietnamskou bagetu z rýžové mouky. Je plněná mletým hovězím, koriandrem a zeleninou. Je vynikající. 

Nebe se vyjasňuje a já už vím, že nás opět čeká blankytné nebe. Paráda... Pokračujeme po cestě dál, míjíme dědka, co vede do hor buvoly a užíváme si dalších výhledů na rýžová pole a překrásnou krajinu. Nikam nespěcháme, dnešní etapa měří asi jen 100 km, což je oproti včerejším 170 docela sranda.

Už ve 14 hodin dorážíme do Du Gia závěrečným osmisetmetrovým klesáním. Neskutečné... Vesnice vypadá zbídačeně, všude je špína a bordel. Na některých špinavých budovách vidíme nápis "Homestay 50k", ale i přes brutálně nízkou cenu se neodvažujeme zastavit. Dáváme tedy na doporučení kluka z půjčovny motorek a vydáváme se podle mapky do QT Du Già Guest house. Na místě zjišťujeme, že toto ubytování prochází zřejmě rakonstrukcí a je zavřené. 

Co teď? 

Hned vedle vidíme další homestay, ale dřevěnice se nám moc nelíbí. Na první pohled ale nedáváme a odvážně vstupujeme dovnitř. K našemu překvapení nešlo jen o klasický homestay, ubytování bylo možné i v bungalovech na vodě (300k na noc bez koupelny pro dva) a v apartmánu u rybníčku, který měl i koupelnu (500k za noc). Vzali jsme jeden bungalov a jeden apartmánek - měli jsme štěstí, že jsme dorazili tak brzy a ještě bylo volno. 

Dáváme si pivko a kafe a vyrážíme pěšky na výlet k místnímu vodopádu. Jsou to asi 4 km, ale jelikož selžou mé navigační schopnosti, prodlužujeme si cestu určitě aspoň o kilometr a půl. Nevadí, jen Sylva s Martinem odpadli a vrátili se zpátky do ubytka. Sylvu trápí snad od prvního dne ve Vietnamu bolest v noze, což je pro pěší výlety na pytel...

S Dankou odbočujeme z hlavní cesty a mírným stoupáním vesnicí postupujeme k cíli. Užíváme si pozornosti místních obyvatel, hlavně dětí. Některé z nich jdou kousek s námi a povykují na nás "Hello!", což je důkazem skutečnosti, že tudy turisté občas projdou. Jejich obydlí mne snad nepřestanou udivovat. Špína a bordel, děcka otrhané s neustále špinavými obličeji... 

Podle googlu už jsme skoro u cíle. Jdeme k zatáčce a nevíme, kam dál. U domku sedí kluk v zeleném fotbalovém triku a křičí na nás: "Waterfall? Waterfall?" Přikyvuju, kluk mi dává ochutnat z misky nějakou dobrotu, kterou potom přenechá slepicím a ochotně nás vede i se svým kamarádem. Po cestě se i představí - jmenuje se Zí a jeho kamarád Lá. Sestupujeme do údolí úzkou cestičkou, zahýbáme doleva a po asi kilometru a půl už vidíme vodopád. Je nádherný. Nejsme tu sami, je tu skupinka cizinců, kteří se ráchají a z kamenů skáčou do vody. K mému překvapení se náš doprovod svléká a z nejvyššího, asi sedmimetrového bodu, skáře do peřejí. Neskutečné...

Koupel jsme oželeli, zážitek to ale byl i tak. Je čas vyrazit zpátky, cesta je ještě dlouhá a slunce jde tady v horách docela rychle dolů. Jakmile se napojíme zase na pevnou cestu, loučíme se s klukama, dáváme jim drobné dýško za doprovod a jdeme na homestay. Po cestě vidíme zajímavou věc... Ženská v kroji s malým, snad půlročním děckem v povijanu, otep roští na zádech a hodba! Ta ženština poslouchala muziku z mobilu! Tohle nás vážně dostalo... Musel jsem si ji s Dankou i vyfotit.

Všimnul jsem si po cestě ještě jedné věci... Když člověk nahlédne blíže na obydlí místních, zjistí, že uvnitř je placatá televize a další vymoženosti, což trochu kontrastuje s nepořádkem a špínou všude kolem. Inu, některé věci asi nemůžeme nikdy pochopit...

Do homestay dorážíme už za tmy. Martin se Sylvou sedí venku, popíjejí pivko, a tak se přidáváme a líčíme zážitky. Máme objednanou i domácí večeři (100k na osobu), tak už pomalu vyzvídám, kdy to bude. Máme pěkný hlad. Asi v osm nás všechny ženou nahoru do velké místnosti (klasická homestay s kójemi pro bivak), kde jsou nachystané hody. Do slova a do písmene. Sedáme si na zem, kde už je prostřeno. Kopec rýže, závitky, vaječné omelety, ryba, tofu, teplý i studený salát, kuře v tempuře... Je nás na to jen pět, Martin šel spát a odmítl vstávat. Seznamujeme se s Američanem a s jeho šoférem - místním Vietnamcem, jsou tu lidi z Německa, Norska, Kanady... Rozlévá se Happy water - místní kukuřičná pálenka. Po pár panáčcích už to cítíme. 

Po večeři se přesouváme zase dolů, a zatmco nahoře se odehrává kulturní hudební program, popííme dole Happy water s místní Vietnamkou, která sice nerozumí ani Ň anglicky, zato ochotně nalévá a řehní se na plné kolo :-) Krásný večer zakončíme kolem jedenácté ve výborné náladě!

Den třetí

Po snídani (vajíčka, polívka - v ceně ubytka) se vydáváme na cestu. Počasí je nádherné - azur už od rána. Začínáme tam, kde jsme včera skončili. 800 metrů převýšení na pár kilometrech. Připadám si jako v ráji, výhledy mne opět naprosto strhávají. Po dvanácti kilometrech přijíždíme na rozcestí a vydáváme se údolím mezi vesničkami. Občas je silnice dost rozbitá, ale na to jsme si už trochu zvykli. Nechápu, jak tohle mohou jet začátečníci, kteří na motorce nikdy nejezdili. Občas máme i my, co máme slušně nalítáno, docela problém! 

Začínáme se blížit k mostku, po kterém jsme už jeli. K rozcestí nám zbývá asi deset kilometrů a cesta se začíná měnit v tankodrom. Aby toho nebylo málo, poslední asi tři kilometry projíždíme totálním bahnem. Stopy, které v rozmoklém blátě vyryly náklaďáky, jsou mnohdy klidně i půl metru hluboké. Na pár místech musí holky slézt a jít pěšky, zatímco my bojujeme s žalostným terénem. V jednom místě to neudržím a vletím bílou teniskou několik centimetrů do bláta. Mohlo to dopadnout i hůř...

Za mostkem už se vydáváme městem Yen Minh nahoru do kopců po cestě, po které jsme jeli předevčírem, akorát opačným směrem. Klikatou cestu si za řídítky skvěle užíváme. Po těch více než 300 km už máme motorku pěkně v paži. Přijíždíme opět na Heavens Gate a dáváme si kafe. Danka se dlouho nevrací z toalety, a tak za ní posílám Sylvu. Je to tady - na moji drahou přišly zažívací potíže. Máme to do Ha Giangu už asi jen 50 km a není jiného zbytí, než to dojet. Po cestě ještě dvakrát zastavujeme, ale před druhou hodinou odpoledne už jsme v cíli. 

Trasu dlouhou přes 400 kilometrů jsme zvládli a máme z toho skvělý pocit. Vracíme motorky, převlékáme se. Potkáváme další Čechy, kteří si půjčují motorky a jedou ještě delší okruh než my. Když se dívám na paní, která se na skútru neumí ani rozjet, jímá mne hrůza a starost o její zdraví. Tohle nemůže dát...

Jdeme na jídlo a přesouváme se na místo, kde by nás v 16 hodin měl vyzvednout minivan. Čtvrt na pět, jsem klidný. Půl páté, už moc ne. Pak jdu do agentury zjišťovat, kde by mohl být problém. Recepční mi říká, že s tím nemá nic společného, ale najde mi číslo na manažera agentury, co zajišťuje svoz. Volám mu přes WhatsUp, anglicky se nedomluvíme. Tak si píšeme. Sděluje mi, že jsem mu měl zavolat před 16., a že jsou na cestě do Hanoje. Jediné, co nám může nabídnout, je spací autobus, který jede v 18.30. Jsem naštvaný, ale není jiná možnost.

Uléháme do "sedadel" a jedeme do Hanoje. Cesta je únavná a dlouhá, ale na druhou stranu - je to taky zážitek. Každou chvíli zastavujeme, v jeden moment nakládáme asi třicet pytlů nějakého ovoce! V Hanoji jsme ve tři ráno a do odletu zbývá ještě pět hodin. Shánět Hotel nemá žádnou cenu, takže bereme taxi a odjíždíme na letiště.