Část druhá - jeden den v Číně
Auto nás vyzvedává v 7.45, na letišti ve Vídni jsme asi v 10.30. V 11 hodin máme po check-inu, velké krosny jsou odbavené, a tak si dáváme na letišti trochu vína a bavíme se o tom, co nás čeká. Palubní lístky říkají, že budeme sedět každý zvlášť, ale nakonec se v letadle s letuškami dohodneme a sedíme celá parta hezky pohromadě. Super.
Let trvá skoro deset hodin. Servírují nám dvě jídla; čekal jsem hrůzu a dostali jsme poměrně chutnou stravu - a bylo jí dost! Masové kuličky s rýží, salát s tuňákem, čokoládová pěna... Opravdu dobré. Air China se vytáhla :-)
Po přistání v Pekingu cítím lehký nervózní třes v žaludku. Takhle daleko od domova jsem ještě nikdy nebyl. Přistáváme kolem páté ráno na Terminálu 3, který je druhým největším terminálem na světě a z jeho mohutnosti mi padá brada... Máme dvě hodiny na to, abychom se dostali ke kavárně Starbuck's, kde na nás bude čekat domluvený taxikář. Bylo by to všechno v pořádku, kdybychom nebyli v Číně...
Potřebujeme vyřídit čtyřiadvacetihodinová bezplatná víza, jinak nemůžeme z letiště. Jdeme tedy k přepážce, bereme modré formuláře a začínáme vyplňovat. V ten moment se k nám přitočí (skoro) krajan. Mluví slovensky, jmenuje se Dano a žije v Sydney. Proceduru už prodělal při cestě do Česka, kde byl na návštěvě, a tak nám trochu pomáhá. Potíž je v tom, že stánek k vyřízení víza zeje prázdnotou, a tak se ptáme přítomných stevardů, kam máme jít. Posílají nás o patro níž a my se až příliš pozdě dozvídáme, že to bylo špatně. Jsme už za bezpečnostní kontrolou a tušíme, že budeme muset zůstat na letišti. Danovi ani nám se to vůbec nelíbí, a tak začíná dost krkolomná cesta zpátky nahoru k přepážce. Čínani se s námi nechtějí moc bavit, několikrát nás posílají na špatné místo a v jedné fázi nám dokonce berou docela podstatnou část naší navazující letenky. Po více než hodině se přes několik pasových a bezpečnostních kontrol dostáváme zase zpátky na začátek - k přepážce na víza. Uf...
Fronta, povinné snímání otisků prstů a honíme se na poslední chvilku, abychom stihli Bennyho - našeho taxikáře. Stíháme to na 7.15, ale ještě tam stojí - celý šťastný, že jsme dorazili. Loučíme se s Danom, který nám hodně pomohl, vybíráme čínské juany a běžíme do taxíku. Po cestě se ještě anglicky omlouvám Bennymu a snažím se mu vysvětlit, že jsme měli problémy s vízy. Zjišťuju, že Benny neumí jediné slovo anglicky, a tak se dorozumíváme přes jeho mobil s google translatorem. Vtipné, ale rozumíme si, což je hlavní.
Poznámka... Zapomeňte, že na letišti v Pekingu funguje wifi. Nepodařilo se mi ji vůbec rozchodit. A stejně by byla k ničemu. Nejede messenger ani gmail - obě služby jsou blokovány. Pojede vám maximálně iMessage od Apple, případně WhatsUp.
Cesta na Velkou čínskou zeď trvá asi hodinu a půl, tak zatím sledujeme město a místní styl dopravy. Jedním slovem šílené. Největší dopravní chaos jsme dosud viděli v Paříži nebo třeba v Neapoli, ale tohle je úplně jiný svět. Podjíždění, předjíždění v nepřehledných místech, troubení... Neuvěřitelné. Náš Benny to bere s chladnou hlavou a před devátou ráno dorážíme na místo.
Mutianyu - tak se jmenuje jedno z míst, na kterých může turista vejít na Velkou čínskou zeď. U vstupu se dozvídáme, že si musíme koupit i lanovku a shuttle bus, jinak bychom nestihli Letní palác a výlet by byl příliš dlouhý. A tak se nám vstupné z původních 200 Kč na osobu trojnásobí, ale nevadí... Venku je docela zima, choulíme se do mikin, ale slibuju celému týmu, že nahoře bude krásně. Taky že je... Za půlhodinku už stojíme nahoře na zdi a s otevřenou pusou koukáme na krásné hory a historickou památku, o které jsem jako malý kluk několikrát snil... Odkládáme mikiny a jen tak v tričku kráčíme po schodech nahoru a dolů, já s Dankou vyšlápneme i ten ohromný kopec na konci, ale výhled stojí za to...
Fantastický zážitek je za námi a jdeme za Bennym. Máme hlad a chuť na kafe! Přemlouvám našeho dopravce, aby nás zavezl někam, kde bychom ochutnali místní kuchyni. Rozumí, nasedáme do auta a jedeme. Po cestě se začíná projevovat spánkový deficit a v jednu chvíli usínáme všichni zároveň. Přece jenom - v letadle toho ani jeden z nás moc nenaspal... Restaurace vypadá fantasticky. Hned po příchodu vidíme úžasné čínské speciality a vybíráme z menu, které je naštěstí obrázkové. Čínské houby se zeleninou, jakási horká pánev, bůček v karamelu, nudle... Vybrali jsme asi pět jídel. která nám postupně nosili a my si talíře posílali na otočném stole. Jídlo bylo skvělé a stálo pár korun.
Čas na další bod našeho programu, kam nás veze Benny dalších 45 minut, které využíváme ke spánku. Letní palác v Pekingu je palácový komplex na ploše 2,9 km², přičemž celé tři čtvrtiny zaujímají různé vodní plochy. Zbytek je zaplněn více než třemi tisíci různorodých staveb. Byl postaven v polovině 18. století jako letní příbytek pro císařskou rodinu dynastie Čching. Nachází se na návrší Wan-šou (česky Hora dlouhověkosti), které je omýváno uměle zbudovaným jezerem Kchun-ming. V roce 1998 byl palác včetně zahrady přiřazen ke světovému dědictví UNESCO.
V letním paláci se zdržujeme asi hodinu a půl. Bylo by to určitě na delší zastávku, ale máme toho tak akorát. Benny nás veze do hotelu, který jsem měl objednaný zdarma u Air China. Marně loudíme v hotelové restauraci i vedle v baru kávu. Nemají. V hotelu nám předávají pytlíčky Nescafé 3v1, abychom si uvařili v pokoji. Za šálek espressa bych dal sto euro, ale vážně není... Nedá se nic dělat.
Nemůžu usnout!