Část devátá - delta Mekongu

Ráno bereme taxíka a za 30k se přesouváme do cestovky, kde necháváme velké batohy, snídáme vynikající smoothie z manga a dračího ovoce a po osmé nastupujeme společně s dalšími dvaceti lidmi do autobusu. Mladinká průvodkyně nám povídá zajímavosti o Ho Či Minově Městě a upřesňuje, jak bude dnešní den vypadat. 

Po dvou hodinách přijíždíme do paláce Vinh Trang na kraji města My Tho. Vidíme překrásnou pagodu a taky tři sochy Buddhy - sedící, ležící a stojící. Jsou krásné, veliké a čistě bílé.

Dál naše cesta vede do nedalekého přístavu, kde nasedáme na loď. V deltě Makongu u My Tho jsou čtyři ostrovy - Dračí ostrov, Želví ostrov, Ostrov fénixe a Ostrov jednorožce. První zastávku děláme na Jednorožci. Průvodkyně nás rozdělí ke stolkům, kde ochutnáváme med z místní produkce, taky sušené ovoce. V průběhu degustace jsou nám nabízeny včelí produkty k zakoupení - trochu to zavání předváděčkou, ale co, každý se nějak živí, že... Nekupujeme a jdeme dále pěšky po ostrově. Přijdeme na další místo se stolečky ve stínu, kde ochutnáváme čerstvé ovoce. Do toho nám hraje a zpívá několik zdejších obyvatel. Je to hezké a romantické, ovšem do té doby, než přinesou košíčky na tuzér. Kulturu podpoříme, ale zpěvačka nám nevěnuje ani úsměv. Na prázdné košíky vedle u stolů reaguje dost nevrle, celé mi to přijde trochu trpné, ale jdeme dál...

Nastupujeme na loď, která nás veze jedním z úzkých ramen v deltě. Loď je pro šest lidí - čtyři turisty a dva místní, kteří pádlují. Kolem vidíme hezký prales, ale taky odpadky a bordel. Taky nás učaruje jakési podivné hnědé ovoce, které jsme nikdy neviděli. Bylo by to všechno docela hezké, kdyby lodí kolem nebyly desítky. Občas cesta připomíná naši D1 v pátek odpoledne... Po patnácti minutách vystupujeme z lodi a Vietnamka, která pádlovala, natahuje ruku a říká "Tip! Tip!" Dáváme jí tedy 10k a tváří se na nás, jako bychom byli největší podvodníci. S hanbou vystupujeme z lodi a já přemýšlím, jestli to nebyl špatný vtip. Zatím tedy výlet nic moc... Ještě stačíme ochutnat to podivné ovoce, které jsme viděli po cestě. Je to vodní kokos, který nikde jinde ve Vietnamu není. Nápoj z něj vyjde na 25k, mně moc nechutná, ale Martin jej vypije.

Na dalším ostrově vidíme výrobu kokosových bonbónů. Vietnamky je ručně balí a jde jim to pěkně od ruky! Bonbóny nejsou špatné, přesto si je nekupujeme. Těch předváděček už bylo trochu moc...

Přejíždíme na další ostrůvek, který je blízko. Podle průvodkyně nás čeká tradiční vietnamský oběd. Máme už hlad, tak se těšíme. Je tu plno lidí, jako ostatně všude - zjevně absolvují podobný výlet. Oběd je jedno velké fiasko. Polévka (slaná voda se zeleninou a těstovinou), rýže, asi padesátigramový plátek masa tvrdý jako bota a dva pidizávitky. To všechno studené, nedobré. Tohle asi netřeba komentovat...

Na ostrově máme asi hodinku rozchod, kterého prý máme využít k lenošení v hamace nebo si udělat malý cyklovýlet na kolech. Další možnosti jsou krmení krokodýlů (za poplatek kus masa na udici pro asi 30 plazů na jednom fleku - až mi jich bylo líto!) nebo lezení na provazech nad vodou, vhodné tak pro děcka. Houpací sítě tu jsou, pravda, ale těsně vedle nich pracují tři Vietnamci s flexou, takže o odpočinku nemůže být řeč. Stejně bychom to nevyužili, a tak vyrážíme na obhlídku ostrova pěšky a plánujeme, že se možná vrátíme pro kola. Po pár desítkách metrech, které absolvujeme kolem úžasného nepořádku a nevzhledných chatrčí, potkáváme jednoho z naší výpravy, který mává rukou, ať nikam nechodíme, že jsou dál prý docela agresivní psi. Dáváme si tedy v místním podniku ledové kafe za 25k, které nám trochu zvedá náladu, ovšem hořkost na jazyku zůstává. Takhle jsme si to určitě nepředstavovali...

Vyrážíme zpátky do přístavu, kde na nás už čeká autobus a jedeme dál. Máme namířeno do Can Tho, kde je plánovaný individuální program ve městě a následující den ráno návštěva Cai Rang - plovoucího trhu. Po hodině a půl cesty zastavujeme u jakési továrny a ženou nás dovnitř. Sedáme si na židli a já tuším průšvih. Taky že jo... Do hry vstupuje sympatická mladá Vietnamka a začíná nám ukazovat výrobky z bambusové příze a kokosových nití. Koukám na ni s otevřenou pusou a nejsem sám. Za minutu jsem venku a beru roha. Za rohem je čilý ruch vietnamského městečka s rychlým občerstvením, kde si kupuju na rychlo závitky a mezi tím obdivuju místního zpěváka, který, byť trochu opilý, provozuje karaoke v místním baru. Po jeho výkonu zatleskám a už se ke mne žene s prázdnou sklenicí a flaškou piva. Když uslyší moje poděkování "Cam on", má z toho druhé Vánoce :-)

Jedeme dál a uvnitř cítím velké zklamání. Snad to bude dobré... Přijíždíme na hotel, dostáváme pokoj a instrukci, že všechny, kdo mají zájem o noční Can Tho, bude připravený za hodinu autobus. Dáváme si pivko se slovy, že hotel není žádná katastrofa a těšíme se na osobní volno.

Po cestě do centra koukám na Wikipedii, kde to vlastně jsme. Město mi přijde docela velké, ale po zjištění informace, že jde o jedno z pěti provinčních měst Vietnamu, jdu do kolen. Počet obyvatel je podobný jako v Praze! Město docela žije, procházíme přes večerní trhy až na nábřeží, kde se má nacházet Mekong - hospůdka s velmi kladným hodnocením, kterou jsem našel na google. Někde mezi velkými restauracemi ji nacházíme. Zvou nás dále a my vybíráme z pokrmů. Dáváme si závitky jako předkrm, specialitu v podobě karamelizovaného masa v hliněné misce s rýží a omáčkou, holky nějaký salát, krevety... Pět jídel, láhev vína, nějaká voda, pár piv, voda... Všechno je výborné, chutné jídlo v kombinaci s účtem (500k za všechno!) napravují celkový dojem z celého dne. Snad to bude zítra lepší...

Do hotelu se dostáváme taxíkem za pár Dongů a jdeme spát. zítra nás čekají plovoucí trhy, největší atrakce, za kterou jsme sem vlastně přijeli.

Plovoucí trhy a cesta zpátky

Ráno jsme trochu zaspali, protože jsem natáhl špatně budík. Neva, moc toho ke sbalení není, takže na sraz přibíháme v 6.15, o pět minut později. V hale je plno, všichni stojí frontu na snídani - vajíčka a bageta. Jsem mrzutý a asi 10 minut čekám na sůl, protože vejce jsou absolutně neslaná. Snídaně tedy taky o ničem, ale věřím, že bude líp.

Konečně vyrážíme a já se začínám těšit. Je 7.15 a sedíme na lodi, která nás veze na pověstné plovoucí trhy. Asi po dvaceti minutách přijíždíme na místo. U naší lodi zastavuje první obchodník s ovocem a druhý s kávou. Ještě vyčkáváme, za chvíli toho bude určitě plno! Pozorujeme okolní lodě a po pár minutách se naše loď začne otáčet. Pořád čekáme, kdy to přijde. Kdy konečně zažijeme ty trhy? Chvílemi mi přijde, že počet lodí s turisty je dokonce vyšší než ten se zbožím, kterých je zoufale málo. Spíš vidíme Vietnamce, kteří opravují sítě, zahálejí na velkých lodích, případně na nich ve velkém prodávají zboží těm menším. Po necelé hodině strávené v deltě zase zastavujeme, tentokrát v jakémsí krámku, kde nám ukazují a dávají ochutnat sušené ryby a žáby. Žába nechutná vůbec špatně! Ale abych nezapomněl - Vietnamci nás vydatně povzbuzují k nákupu. 

Vydáváme se po dalších dvaceti minutách opět do delty, kde zastavujeme u velké lodi, abychom si za 20k koupili čerstvý ananas (výborný!!!), zatímco z druhé strany u nás zastavuje loď se zbožím (mango za 80k, durian za 200k). Je mi naprosto jasné, že je tu jen kvůli turistům. Už jen ta cena - mango se dá v Saigonu sehnat za půlku, i méně... Durian - nevím. Docela dost mne odpuzuje jeho "vůně", která připomíná čtrnáct dní nevynesený koš s odpadky. Ale jeden starší Vietnamec jej kupuje a dává mi ochutnat. není to vůbec špatné! Následně spolu debatujeme o tom, že jsme na trzích pozdě, protože tu nic není. A zatímco svorně nadáváme, loď už míří zase o kus dál.

Přijíždíme na ostrov, kde se pěstuje exotické ovoce. tady se mi docela líbí, vidíme na stromech rostoucí pomelo, úžasné duriany, kokosy, banány, kakaové boby, aloe vera a další plody... Máme zase dvacet minutek čas na kafe, čehož využíváme a já za 50k kupuju ještě dračí ovoce. Uvnitř je krásně červené, sladké a velmi dobré. 

Další zastávka je v místě, kde se vyrábí rýžový papír a rýžové nudle. Exkurze asi na tři minuty, nicméně ochutnáme aspoň smažené rýžové nudle, a protože už máme pomalu hlad, kupujeme si balíček na cestu, který hned otevíráme a na ulici konzumujeme přímo z pytlíku.

Zpátky k autobusu se dostáváme někdy před polednem. Cesta zpátky do Saigonu je velmi dlouhá, moc se mi nedaří zaspat, ale po 16. hodině jsme na místě. Výlet máme za sebou, já osobně bych jej nikomu nedoporučil, přestože byl velmi levný. Raději po vlastní ose s přespáním někde v homestay u místních, kteří nabízí i výlet na trhy vlastní lodí. To bude určitě lepší volba. Ale i tak si odsud odnášíme pár hezkých momentů.